Martin Soukenka: O špíně aneb to závažné zůstává skryto

18. 11. 2013

Pondělní glosa

Skutečně závažné věci zůstávají před veřejností skryty. Někdy po dlouhou dobu, někdy navždy. Tak např. 11 dní poté, co Hitler rozhodl o plánu Barbarossa, měl Stalin tyto plány na stole. O tom, kdo z nejbližšího Hitlerova okolí pracoval pro ruskou rozvědku, se patrně nikdy nedozvíme. Jiný příklad představují mnohaleté odposlechy evropských politiků ze strany americké NSA, o nichž se veřejnost neměla dozvědět.

Před časem Fond upozornil na kauzu, která se týká zpracování elektroodpadů (vizte zde). Zhruba řečeno v ní jde o totéž, jako v kauze předražených jízdenek. Jen ty řády jsou větší. Státem určené soukromé společnosti, jakési „svozové firmy“ (odborně se jim říká „kolektivní systémy“), inkasují při koupi nového elektrospotřebiče recyklační poplatky (jejichž výši sami určují) v řádek desítek až stovek korun za kus a skrze zpracovatelské firmy se mají postarat o recyklaci těch vysloužilých. Recyklační poplatek přitom hradí kupující, tj. vy, soukromé a státní instituce. Těch „svozových firem“ stát původně určil jenom kolem pěti, mezi nejvýznamnější patří ASEKOL a ELEKTROWIN.

Reakce na naši tiskovou zprávu byla ze strany většiny „svozových firem“ hysterická.  Není divu. Mimo jiné jsme poukázali na to, že na účtech pěti „svozových firem“ by za zhruba sedm let jejich činnosti mělo být kolem 8 miliard korun, které tam však nejsou. Je to ohromný byznys. Vybrat zpět k recyklaci se totiž podaří kolem 20 procent elektrospotřebičů, za které zaplatíte recyklační poplatky. Ten zbytek zůstává soukromé „svozové firmě“, která nevyužité recyklační poplatky nemusí vracet. Jsou to její peníze a žádná veřejná instituce nemá jakékoli právo kontroly, jak je s nimi nakládáno. Mimoto, s vybraným elektroodpadem lze i jinak kšeftovat, např. jej prodávat zpracovatelům, kteří z něj „vyseparují“ vzácné kovy, které pak prodají dál. Přitom správně by měli zpracovatelé naopak od „svozových firem“ dostat za zpracování zaplaceno, neboť k tomu právě slouží ony poplatky, které „svozové firmy“ inkasují od kupujících. Špinavostí je v tomto byznysu mnohem více (asi proto, že jde o „odpad“), včetně napojení na politiky a vysoké státní úředníky. Korunu tomu dává lukrativní zpracování vysloužilých solárních panelů…

Zástupci ASEKOLu na naši adresu mj. pronesli, že projevujeme „základní neznalost problematiky“. S potěšením (a současně se smutkem) jsem si proto přečetl oficiální stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) ze srpna tohoto roku, který se na podnět samotného Ministerstva životního prostředí vyjádřil k řadě okolností popisovaného byznysu (vizte Stanovisko elektroodpady 2013.) Z tohoto stanoviska plyne, že jsme se nemýlili. Např. se v něm na adresu „svozových firem“ píše, že „za léta výkonu kolektivní správy s největší pravděpodobností disponuje nemalými finančními prostředky potenciálně využitelnými k podnikání v tomto (či jiném) oboru,“ a dále, že „není de facto nastaven žádný dohled či kontrolní mechanismus, který by dozoroval nad jednáním provozovatelů kolektivních systémů.“ Mimoto ÚOHS vyslovuje velmi závažný názor: „(…) předmětný poplatek může mít dle našeho názoru povahu (…) dávky podobné dani, neboť režim pro jeho ukládání je založen zákonem, tedy jednoznačně pod vlivem státu (…). Na základě uvedeného je dle našeho názoru možné předmětný poplatek interpretovat jako zdroj s povahou veřejných prostředků (…). Z posledního plyne, že se někde ztratilo 8 miliard veřejných prostředků. Při koupi nového elektrospotřebiče je dobré to mít na paměti. Z nějakého důvodu se o tom moc nemluví…

Martin Soukenka - analytik Nadačního fondu proti korupci