Libor Winkler: Horší než po kupónovce

7. 11. 2016

Pondělní glosa

Minulý týden jsme slavili dvacáté páté výročí kupónové privatizace, odstartovala 1.11.1991. Je ironií, že přesně v den tohoto výročí (po 25 letech) podepsal prezident Zeman novelu zákona o praní špinavých peněz. Její podoba připomíná právě to špatné, co kupónovou provatizaci provázelo.

O kupónovce se napsalo hodně pozitivního i negativního. Od jejího začátku až dodnes se této metody privatizace státního majetku zastávám, ale stejně tak dlouho kritizuji, co se dělo po rozdělení a zainvestovaní investičních kupónů. Přesněji – co se spíše nedělo. Nevytvořil se totiž žádný legislativní a regulatorní rámec, který by ochránil majetek podílníků v investičních fondech a zajistil základní práva minoritních akcionářů, kteří investovali své kupóny přímo do jednotlivých firem.

Pamatujete, jaké překvapení později vyvolalo první zveřejnění konkrétních většinových vlastníků privatizovaných podniků? Nepřišlo hned, protože dosáhnout na informace bylo v devadesátých letech složité, často spíš z technických důvodů, než z důvodů nějakého utajování. Ale nakonec přišlo. Novopečení vlastníci privatizovaných firem, leckdy vyvedených z fondů za směšnou cenu a bez jakékoli kontroly, tehdy podcenili situaci a ve skrývání majetku zaspali. Neschovávali se ještě za neprůhledné firmy a byli opravdu těmi – jak se dnes říká – koncovými vlastníky. Vzpomínám, s jakým údivem jsem tehdy četl, kolik z privatizovaných firem už nevlastní investiční fondy, ale konkrétní fyzické osoby. Příkladem za všechny budiž Aleš Tříska, bratr, otce kupónové privatizace Dušana Třísky. Už nevím, kolik přesně firem vlastnil, ale bylo jasné, že na koupi jejích akcií za férovou cenu by tolik peněz rozhodně sehnat nemohl.

Tehdy jsem si uvědomil, a se mnou jistě spousta dalších lidí, že po státem organizovaný dvou vlnách privatizace proběhla ještě třetí vlna. O to snadněji, že neexistoval zákon, který by ukládal povinnost veřejně sdělit, co a za kolik během ní jednotliví vlastníci získali. Přes svůj ohromný rozsah tak přesun majetku proběhl skrytě. Jen občas byl slyšet nářek okradených podílníků fondu a minoritních akcionářů, rychle přehlušený hlasitým mlaskáním nových kapitalistů.

Proč to zmiňuji v souvislosti se zákonem o praní špinavých peněz? Podle názvu je užitečný a některé jeho pasáže měly platit už dávno. Jenže ďábel se skrývá v detailu. Zákon sice zavádí rejstřík vlastníků firem, ovšem pozor – tento rejstřík je tajný. Přístup do něj budou mít jen soudy a vybrané státní orgány. Ve hře jsou přitom mnohem větší peníze. Jestliže do kupónovky šlo celkem 2031 podniků s celkovým majetkem v objemu 360 miliard korun, v současné době stát formou veřejných zakázek a různých dotací rozdává různým firmám stovky miliard opakovaně každý rok. A opět, jde tu o peníze z kapes nás všech.

Proč všichni nemohou vidět, u koho tyto peníze končí? Politici tvrdí, že musí ochraňovat soukromí jednotlivých účastníků trhu. Ale jakého trhu! Trhu, který je totálně pokřiven dotacemi, trhu, na kterém je stát velikým a stále silnějším hráčem? Růst ekonomické moci politiků je to poslední, co naše společnost potřebuje. A průhlednost s možností veřejné kontroly je jednou z mála důležitých zbraní, které by tuto rozpínavost mohly udržet na uzdě.

Libor Winkler - podnikatel, filantrop a člen dozorčí rady NFPK