Karel Škácha: Zlojed vs. Dobroser

3. 7. 2017

Pondělní glosa

Zlojed je ten, kdo nelegálně získá výhodu na úkor jiného. Být zlojedem je v krátkodobé perspektivě efektivnější, konání dobra je na druhou stranu pro člověka díky mateřství přirozenější, mění se až věkem, podle špatných zkušeností. Zlo se tedy musí angažovat, organizuje štvavé kampaně založené na nenávisti, snaží se znevěrohodnit cokoli v opozici. Novinkou jsou organizované útoky na celý neziskový sektor, na kterém univerzální otevřená společnost stojí. Takže ten, kdo se snaží pomáhat a nemyslet jen na sebe je „zfetovanej sluníčkářskej dobroser“ a kdo nekrade, okrádá své děti.

To pochopili i PR poradci politiků, a ty zajímají masy. Kolik je těch, co někde alespoň trochu neberou? A ti, asi kvůli kolegialitě elektorátu, volí politické zlojedy, co sice občas něco někomu přiklepnou, ale je s nima sranda. Navíc „dobroserů“ je v politice absolutní minimum a nic nezmůžou.

Paradoxní je, že kdyby většina volila „dobrosery“, bude na tom pravděpodobně lépe i podporovatel zlojeda. Ten totiž krade už desetiletí ve velkém a nakonec okrade i jeho. Kdyby však volil „dobrosera“, nerozkradl by se erár do základů, platil by méně za služby, podnikalo by se mu lépe a jako bonus by se ještě zachránili nějaká ta zvířata.

Problém politických stran je v tom, že jsou tam dlouho stejní lidé. Oni celoživotní politici se totiž naučí časem ztopit desítky miliard. Strana je prorostlý promazaný stroj na získávání státní podpory jakéhokoli druhu, a to všechno z peněz všech daňových poplatníků. Politika je dobré zaměstnání. Můžete začít už jako úplně mladý, máte známosti, vliv, peníze, dobré ceny a servírku v kantýně, čtyřletou dovolenou jako opoziční poslanec atd. Původně chtěl být každý jen oblíbený, pak ale i bohatý, pak slavný, pak mocný. A pak úplně stačí vlastní jméno zapsané v historii a je jedno, kdo jak pomohl. U těch nejlepších jednou přijde nakonec syndrom zbožštění, kdy jsou opravdu, ale opravdu přesvědčeni o své výjimečnost. Jsou si jisti, že je lidé milují, protože jsou ultimativní vůdci a tak lámou třísky ve velkém. To je fáze, kdy se už vůbec s nikým na ničem nedomluví, začnou ztrácet vliv a šanci na znovuzvolení. Když to přijde, ve vteřině ztratí stovky všehoschopných „rodinných“ kamarádů.

Naštěstí je tu neziskový sektor, který je zachrání od společenského hrobu a nabízí prostor pro seberealizacii. Bez něj si představte ten očistec, do smrti se potkávat pouze s identickou skupinkou zkrachovalců, kteří zbyli, protože nic jiného nejsou. Prý pár dní před tím definitivním koncem se božský diktátor už jen bojí, kdo přijde poslední, no a představte si, kdyby to byl třeba někdo z hradních partiček, to je infarkt hned.

Karel Škácha - ředitel NFPK