Fakulta právnická ZČU v Plzni

PF ZČU – „vysoká škola zločinu“

Aféra na plzeňské právnické fakultě dlouho hýbala českou mediální scénou. Kupčení s tituly představuje samo o sobě velkou ránu pro akademickou sféru jako celek, neboť podrývá celkovou důvěru v české vysoké školství (které na tom není, přiznejme si, nikterak úžasně), a především poskytuje munici těm, kteří by rádi potlačili jeho staletí trvající tradiční autonomii a podřídili je opětovně politické moci. Vedle toho odstartovala zájem médií o absurdity typu titulu Marka Bendy, ale i jiných vrcholných politiků (z jiných, především soukromých škol), jejichž zveřejněné práce budí přinejmenším úsměv.

Vedle těchto zřejmých problémů, místy nabírajících až komické rozměry, má však celá aféra poněkud méně zřejmě, ale mnohem zlověstnější význam, neboť se stala obrazem totálního rozvratu demokracie v ČR. Pojem „demokracie“ si však zaslouží krátkou odbočku. Co je to tedy demokracie? Většině lidí se vybaví u slova demokracie zřejmě především pojmy jako „svoboda slova“ nebo „volby“. Takové pojetí je ovšem chybné. Ačkoliv volby i svoboda slova představují nepochybně důležité prvky demokracie, jde spíše o její sekundární symptomy než o její podstatu. Tou podstatou je totiž především rovnost. Nikoliv rovnost v majetku („všichni musí mít stejně“), nikoliv rovnost ve vzdělání („všichni musí zvládnout vysokou školu“), nikoliv rovnost v rase („zelení jsou stejně chytří jako růžoví“) a nikoliv rovnost v pohlaví („muži mají stejné nezcizitelné právo rodit děti jako ženy“). Podstatou demokracie je rovnost před zákonem (a to nezávisle na majetku, vzdělání, rase, pohlaví atd.). Teprve z rovnosti před zákonem plynou další rysy demokracie jako svoboda slova či volby. Rovnost před zákonem zajišťuje přístup k úřadům i funkcím, ale především vymahatelnost práva a spravedlivý soudní proces, ve kterém je cílem nastolit právní stav a nikoliv vykonat vůli vrchnosti odsouzením obviněného či osvobozením prominenta. Stav rovnosti před zákonem (kterému někteří říkají „právní stát“, jiní ho zase rádi označují termínem „soudcokracie“) však vyžaduje nezávislou justici (kde „nezávislá“ znamená „nezávislá na politické moci a zájmech“, nikoliv „nekontrolovatelná“). Kauza plzeňských práv ukazuje na destrukci české justice a ukazuje srovnatelné problémy ve sféře moci výkonné i zákonodárné.

Hlavními exponenty plzeňské kauzy je trio pedagogů Milan Kindl, Jaroslav Zachariáš (oba poradci prezidenta Václava Klause) a Ivan Tomažič. Vedle plzeňské fakulty celá aféra zasáhla i soukromou Vysokou školu v Karlových Varech (VŠKV), která patrně patří Milanu Kindlovi přes bílého koně Jiřího Drábka (jeho firmě například zařídil Kindl výhodný prodej bytů firmy ČEZ). VŠKV měla s plzeňskou fakultou dohodu o výměně studentů a množství jejích funkcionářů učilo v Plzni a naopak (např. Přemysl Raban, kterému starosta Prahy 5 Milan Jančík, rychlostudent PF ZČU, nevýhodně pronajímal některé obecní nemovitosti, nebo Ondřej David, Kindlův spolupracovník z advokátní kanceláře a bývalý spoluvlastník VŠKV). Na VŠKV je například zaměstnán Stanislav Gross, jeden z nejznámějších studentů plzeňské fakulty práv, ale prorektorem je též právník Eduard Bruna, jehož doktorát v Plzni proběhl též nestandardně rychle a doktorská práce nebyla k nalezení. Ten je znám především jako advokát Jiřího Čunka v kauze, která odhalila ovlivňování soudních procesů vrcholnými politiky prostřednictvím vysokých představitelů justice. To v kauze justiční mafie de facto potvrdil soudce Pavel Kučera a označil to za běžnou praxi, na které není nic špatného. U Eduarda Bruny zastávali koncipientské pozice manželé Lamkovi, oba studenti PF ZČU, přátelé Stanislava Grosse, kteří získávali lukrativní zakázky a parcely od ČEZu. Eduard Bruna také obhajoval „vora v zakoně“ (ruského, ne toho českého), jehož propuštění docílil.

Studentkou PF ZČU byla též Helena Horová, která pomáhala Grossovi v jeho aféře s bytem, je namočená v kauze Českého domu v Moskvě s Janem Kavanem, pomáhala podnikateli Vaškůjovi (odsouzenému pro daňové podvody k 7,5 roku odnětí svobody), který uplácel svědkyni v kauze Čunek, a obchodní vazby ji pojí např. i s Milanem Jančíkem. Tento dlouholetý starosta Prahy 5 a spojenec primátora Pavla Béma je dalším z plzeňských rychlostudentů a má na svědomí velké množství vlastních afér. Krom zmíněného nevýhodného pronájmu nemovitostí Přemyslu Rabanovi, plzeňskému a karlovarskému pedagogovi, a podivného prodeje luxusního pražského bytu soudkyni Dagmar Stamidisové zmiňme také prodej (za 660 tisíc) stometrového bytu v Praze 5 Marku Šnajdrovi, bývalému náměstku na Ministerstvu zdravotnictví, který proslul zejména prosazováním nevýhodného registru pacientů IZIP. Dále nelze pominout Jančíkovo společné podnikání s Janem Harangozzem, dalším rychlostudentem práv a patrně členem Berkovy konkursní mafie. Tomu Jančík za nestandardně výhodných podmínek též pronajímal nemovitost, ve které Harangozzo s Vladislavem Větrovcem (dalším členem Berkovy mafie, který pomáhal Harangozzovi získat titul z Plzně) provozovali svou soukromou Vysokou školu Karla Engliše. Jančík také obchodoval s Lamkovými, jimž mimo jiné přihrával obecní zakázky a dotace. Nelze nevzpomenout též jeho dohodu s Jiřím Paroubkem o podpoře radními ČSSD a tajnou dohodu, kterou podepsal mj. i František Laudát (později TOP 09), podle níž se stal starostou, ač ani nebyl zvolen. Studentkou PF ZČU byla také Jančíkova obchodní partnerka a bývalá placená zastupitelka Prahy 5 Andrea Češková, nyní europoslankyně (ODS).

Mezi prominenty na plzeňské fakultě patřila též Ivana Řápková, která je napojená na skupinu severočeských politiků, kteří tunelují evropské fondy (například Zdeněk Fojtík), ale nelze zapomenout na její kariéru konkursní správkyně, při které řešila případ firmy Eben přidělený soudcem Jiřím Berkou.

Mezi další studenty patří Aleš Jedlička, detektiv ÚOOZ, jehož partner Petr Konařík byl členem Berdychova gangu, a jehož index byl nalezen zapomenut v bytě mafiána Františka Mrázka (jehož děti mezi plzeňské rychlostudenty patří také). Podobně studentkou VŠKV (jejíž diplomovou práci posuzoval Milan Kindl) byla policistka z protikorupčního oddělení Monika Kocourková, která rovněž měla kontakty s Františkem Mrázkem a vyšetřovala případ Radovana Krajčíře.

Poněkud menší význam mezi studenty měl zřejmě Petr Dimun, bývalý mluvčí ministra spravedlnosti Pavla Němce, pozdější poradce Jiřího Paroubka a známý Miroslava Jansty (z Topolánkova dua „double Jan“, bez něhož se v Praze nic nehne). Naopak výrazně působí Michal Hala, úředník na Ředitelství silnic a dálnic dosazený do funkce výkonného ředitele Alešem Řebíčkem. Tento původně spolustraník Bohuslava Sobotky byl zatčen kvůli tunelování ŘSD. Michal Hala v minulosti také jezdil automobilové závody ve voze, sponzorovaném úspěšnou stavební firmou, jejíž spolumajitel Pavel Bratršovský byl asistentem předsedy sněmovny Miloslava Vlčka.

Vedle studentů a hlavních aktérů aféry na plzeňských právech působí zajímavě i figury, které se pokoušely tuto kauzu ovlivňovat. Vedle ministra spravedlnosti Pavla Němce (mimochodem též studenta PF ZČU) to byla i jeho pravá ruka a pozdější nástupkyně Daniela Kovářová. Pavel Němec například udělil VŠKV bezprecedentní oprávnění vypracovávat posudky z kriminalistiky (ty smí jinak podávat pouze Kriminalistický ústav, Generální ředitelství cel a policejní pyrotechnická služba) a tato soukromá instituce tak mohla ovlivňovat vyšetřování klíčových případů. Po vypuknutí aféry mj. s katarským princem pak Němec odvolal vrchní státní zástupkyni Marii Benešovou, která se nezdráhala veřejně kritizovat činnost Pavla Němce. Daniela Kovářová (která s Němcem a s Kindlem spolupracuje např. na zakázkách od ČEZu a jejíž první náměstek chtěl za svého poradce již rozebíraného Zdeňka Sováka, Klausova právního a legislativního poradce napojeného na Berkův gang, kterého Pavel Němec znovu dosadil do funkce navzdory jeho plagiátorské aféře a dopravní nehodě, způsobené pod vlivem alkoholu) se pak stavěla proti znovujmenování Vladimíry Dvořákové, která kauzu řešila a de facto přiblížila veřejnosti, do čela Akreditační komise .

Vedle relativně „pochopitelných“ zásahů ze stran ministrů spravedlnosti nacházíme intervence proti znovujmenování Dvořákové od Marka Šnajdra z Ministerstva zdravotnictví a Martina Bartáka z Ministerstva obrany (ten celou věc přenechal zástupci ředitele svého kabinetu, exšéfovi NBÚ Janu Marešovi, uplácenému Vladislavem Větrovcem z Berkova gangu). Jako poslední vyhrožoval Klausův oblíbenec Josef Dobeš, ministr školství, že celou akreditační komisi zruší a nahradí ji jiným, „nezávislejším“ orgánem. Zajímavý je též posudek „renomovaného právníka“ Tomáše Sokola, který si nechala PF ZČU zpracovat a podle kterého Sokol doporučuje novému vedení fakulty nezabývat se trestní odpovědností lidí z bývalého vedení fakulty, neboť celou kauzu měla řešit policie, které věc „nemohla uniknout“. Tomáš Sokol je obecně zvláštním spojujícím uzlem mnoha kauz. Krom své spolupráce (umožněné  exekutorským zákonem, na kterém se spolupodílel i Pavel Němec) s pražským Dopravním podnikem, pro nějž vymáhá bagatelní pohledávky, též figuruje jako advokát mnoha dalších uzlů v grafu. Mezi jeho klienty tak patří například bývalý pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula (blokování vyšetřování tunelu Mostecké uhelné, ale i ovlivňování kauzy Drobil), Pavel Kučera (aféra justiční mafie), Martin Barták (korupce na Ministerstvu obrany), Tomáš Pitr, Radovan Krejčíř a Faton Gashi (kosovsko-albánská mafie; v jeho prospěch intervenoval např. Pavel Němec).

Kauza plzeňských práv je tak spojena s velkým množstvím naprosto zásadních afér posledních let, jejichž spektrum zasahuje od vrcholné politiky přes destrukci nezávislé justice a relativně „prosté“ tunelování až do organizovaného zločinu. Současně se na ní ukazuje, jak vrcholní představitelé veřejné moci nemají zájem na jejím prošetření a dokonce se snaží celou věc zamést pod koberec. Plzeňská kauza rozhodně nespočívá jen v kupčení s bezcennými tituly pro směšné funkcionáře trpící zřejmě komplexem méněcennosti (byť i to je její rozměr), ale představuje závažné bezpečnostní riziko pro celý demokratický systém České republiky.