Glosy

Za text glosy cele odpovídá autor, nikoli Nadační fond proti korupci. Uvedené názory nemusí vyjadřovat stanovisko Nadačního fondu proti korupci.



Vzájemně si pomoci, tak postaru…

11. 11. 2019 , Adéla Gálová
Neustále slýcháme, že kdysi bylo líp - lidé nekoukali do mobilů (lidé dříve mobily neměli – kdyby je měli, dělali by to taky? Co myslíte?), sousedé si zpravidla „tak obyčejně vypomohli”. Došla vám doma sůl? Zazvoňte si vedle. Určitě vám trochu dají. A vy jim příště třeba pohlídáte na oplátku dítě. Nebo jim sůl vrátíte, ale aby se nezlobili, tak trošku přidáte. Jako poděkování. Co když jsou ovšem sousedi shodou náhod lékaři? No, tak přidáte ještě bonboniéru. A “voni si vzpomenou, až bude potřeba, viďte”. Mrk, mrk. Korupce vlastní paměti je zřejmě tou nejjednodušší formou jevu, vedoucího k oslabování vnímané přítomnosti. Termín oslabování není náhodný – právě on je jedním ze synonym původního latinského corrumpere.

Zvyk je železná košile

4. 11. 2019 , Marie Štefanidesová
V poslední době se u nás hojně diskutuje o tzv. „manelech“ – diskusních panelech, ve kterých pánové dostávají prostor na úkor žen. Jejich obhajoba bývá snadná: v některých oborech jsou dámy zastoupeny buď sporadicky, nebo vůbec. A to nechávám stranou situace, že když už osloveny jsou, často účast odmítnou z důvodů vyplývajících z genderové diskriminace. S tématem totiž souvisí ještě jeden zásadní fenomén. Pojmenovala jsem si ho pro sebe „korupce ze zvyku“. Je to běžná věc. Děláme to všichni a často v životě pomáhá. Potřebujete spravit pračku, přeložit text, ušít šaty? – Jdete za někým, s kým jste buď sami byli v minulosti spokojení, nebo dáte na doporučení okolí. Zajistíte si tím spolehlivost a kvalitu. Většinou.

Banalita korupce

21. 10. 2019 , Martin Vrba
Uvažujeme-li o zlu, ať už v metafyzickém nebo sekulárním smyslu, zpravidla si představíme démonický obrázek některé z historických (nebo současných) postav, které stojí za některými z lidských katastrof dvacátého a jedenadvacátého století. Ikonickým ztělesněním takového démonického zla je onen ztroskotavší rakouský malíř, kterého první světová válka z pozice řadového vojína připravila na rozpoutání války druhé. Ulíznutá patka, strnulé rysy, zastřižený knírek a fanatický výraz v očích se rychle staly symbolem démonického zla, vedeného pudem k smrti a destrukci, a to ve jménu sadistické vlády nade všemi a nade vším. Filosofka Hannah Arendtová ale přišla s kontraintuitivní představou, že kromě tohoto démonického zla existuje také zlo, které je naprosto banální. Nemá žádný metafyzický rozměr, ani nevyvěrá z jakési výjimečné vyšinutosti, ale je vpletené do textury světa, kterému se nevzpěčuje, ale jen tiše a zodpovědně dělá svoji práci. Pro Arendtovou se ztělesněním takového zla stal Adolf Eichmann – pilný byrokrat Třetí říše, který zařídil smrt miliónů Židů v plynových komorách. Byl antitezí svého vůdce – bez jakékoliv jiskry, natožpak fanatického zápalu, ba patrně i bez nenávisti k těm, kdož byli prohlašováni za jeho rasové nepřátele.

Korupce v Rusku

14. 10. 2019 , Vojtěch Boháč
Dvanáct miliard rublů v hotovosti, luxusních hodinkách a dalších cennostech. To bylo letos na jaře zabaveno třem vysoce postaveným činitelům ruské FSB, kteří měli zajišťovat dohled nad ruskými bankami. Média psala o tom, že se jedná o nejvyšší sumu v ruské historii, kterou tamní policie zabavila. V přepočtu se jedná o více jak 4 miliardy korun. Co celý případ ukazuje? Federální služba bezpečnosti neboli FSB je gigantický úřad, který čítá více než čtvrt miliónu uniformovaných zaměstnanců. Vedle nich pracuje množství těch, kteří pracují bez uniformy a jejichž počet je státním tajemstvím. Zaměstnanci FSB mají mnoho podob. Můžete je potkat například znuděné na letišti, když vám dají kvůli špatnému typu víz pokutu za nelegální překročení hranice a vyhostí vás zpět do Evropské unie. Ze zkušenosti. Můžete je potkat také na záchodech během olympiády, kde tajně dopují ruské sportovce. Ze zkušenosti poražených. Nebo tušit, že stojí za cílenou vraždou za hranicemi Ruska na přání prezidenta (pravomoc, kterou získalo FSB v roce 2006).

Dobrý otec

7. 10. 2019 , Jaromír Tenzo Krátký
Pracuji na projektu, v rámci kterého zveřejňujeme příběhy žen, které se setkaly s domácím násilím. Díky němu jsem se dostal do oblasti, kde dochází ke korupci a ovlivňování svědků na té nejzákladnější bázi. Jde o děti, jejichž rozhodování je v situaci, kdy jde o nejbližšího člověka už samo o sobě náročné a manipulace je tak jednodušší. Malé děti berou svého tatínka jako ikonu. Jako někoho, kdo jim pomáhá na světě. Proto dokáží zapomenout, že se nechoval úplně hezky k jejich mamince a dokonce i k nim. Ano, zůstane to někde vzadu v hlavě uloženo. Ale na čas to přebijí momenty, kdy jim otec poskytne vše, co jim na očích vidí a má o ně starost. I když ho předtím vlastně jeho vlastní dítě vůbec nezajímalo. Místo křiku obou rodičů je tu najednou láska, hračky, starání se. K tomu bodu však dochází až když je tzv. po všem, na všechno ohledně vztahu s matkou dítěte je pozdě. Nastává poté, co se žena rozhodne, že to už stačilo a rozhodne se pro odchod.

Pustina

30. 9. 2019 , Jaroslav Cerman
S prvním nádechem a prvním úsvitem jenž měl možnost pohladit poprvé bdící lidské oči, přišla i nezkrotitelná lidská touha věci svazovat. Vášeň pro zkrocení přírodních jevů i zvířat, pnutí tvarovat a ohýbat kovy a kameny do rozličných podob, snění o spoutání vodních toků a větru a nevyhnutelně i perverzní fantazie o přivlastnění si vůle druhých. Tento motor lidstva nabývá podob vznešených i strašlivých. Od prvních přístřešků po mramorové sochy, jest celým lidským snažením pronásledován tento zápal uzavírat věci, tvary, emoce a jevy do tvarů, hranic, klecí a všehovšudy zkrátka vlastnictví. Vlastnictví je nástrojem i tužbou, dokonce i stavem věcí. Co si člověk nepodmanil, skoro neexistuje nebo neexistuje dlouho. S horlivostí a hysterií se sápeme po věcech a vesmírných jevech, kterým nerozumíme, a to jen proto, aby mohly být zakresleny, pojmenovány, popsány a tím pádem nevyhnutelně vlastněny a měly tak místo v našich myslích, v naší představivosti. Po některých z plání či hor Země chodí lidé ve vlastnění schopnější, někde zase v této disciplíně méně zdatní. Vlastnit není z povahy své vlastní věc zlá, neboť stojí za vším lidským, což je i dobro. I představa dichotomie dobra a zla.

Sebevražda abolicí

23. 9. 2019 , Karel Škácha
Je třeba si přiznat, že Miloš Zeman bude na stará kolena ohýbat spravedlnost, jak mu to jen tělo dovolí a nikdo mu v tom nezabrání. Vyhrožování pravomocemi se tak vedle budování východního spojenectví stalo jeho hlavním koníčkem. Po naprostých zbytečnostech s ministrem kultury mu sebevědomí ještě stouplo a troufl si rovnou na abolici pro stíhaného premiéra. Tady by ale mohl narazit. Amnestie a abolice totiž nejsou většinou podporovány těmi, kdo patří mezi jeho fanoušky. Miloš Zeman dnes staví politiku na nenávisti a závisti. Pomáhat komukoli, a to i Babišovi, se tak nemusí vyplatit. Vzpomeňme na neuvěřitelnou amnestii Václava Klause, po které ztratil podporu i té poslední části jeho nahnědlého elektorátu a v konečném důsledku znamenala definitivní politickou smrt.

Koho skrývají dluhopisy?

16. 9. 2019 , Dan Urbánek
V posledních letech se objevilo plno raketově rostoucích investičních skupin a podniků, které mají často společnou jednu věc: růst na dluh, který je poháněn vydáváním miliardových korporátních dlouhopisů. S nárůstem vydávání dluhopisů se začaly objevovat články na téma rizikovosti toho či onoho vydavatele dluhopisu, na které by si měl investor dát pozor. Je tu ovšem ještě jiná věc, které se zatím nikdo nevěnoval. Dluhopisy mají totiž jednu pro leckoho zajímavou vlastnost, kterou je anonymita jejich držitele. Kdo dluhopis koupil, ví pouze jeho emitent (a případně ještě ten, kdo prodej dluhopisu zprostředkoval). Majitelé dluhopisů, kteří v některých případech fungují pro české miliardáře jako palivo pro jejich každodenní fungování a další růst, se přitom neobjevují ve výročních zprávách společností ani v obchodním rejstříku.

Hoří a my diskutujeme!

9. 9. 2019 , Luboš Pavlovič
Už od malička slýchávám, že amazonské pralesy jsou “plíce planety”. Produkují 6 % kyslíku, který lidé nutně potřebují k životu. Jejich odlesňování tedy vede nejen k úbytku mnoha živočišných druhů a tedy ke snižování rozmanitosti světa, ale také k přímému ohrožení života nás všech. Po letech, kdy se podnikala řada kroků k jejich ochraně dnes amazonské pralesy hoří, přičemž nejde o nezvládnutou katastrofu, ale o vědomé konání lidí, za účelem zvýšení zisku těch, kteří profitují z hospodářské půdy. Ani tento fakt ovšem nevede k akci, která by jejich “hospodaření” znevýhodnila, zato ve veřejném prostoru vzrůstá debata, zpochybňující samotný pojem “plíce planety”. Jedni volají, že Brazilci si můžou se svými lesy dělat co chtějí a že si současného prezidenta, který vypalování pralesů podporuje svobodně zvolili. Jiní, že odlesněná půda pomůže zvýšit jejich životní úroveň. A další, že mnohem víc kyslíku ročně vyprodukuje fytoplankton v oceánu. Všechny tyto argumenty jsou v podstatě pravdivé, ani jeden z nich však neobsahuje zrnko řešení problému, na jehož závažnosti se shodují odborníci z celého světa. Omezit spotřebu hovězího, aby vypalování nebylo profitabilní? Vytvořit společnou platformu a zvýšit mezinárodní tlak na brazilskou vládu, aby si uvědomila, že všichni žijeme na jedné planetě a národní hranice u globálních problémů nic neznamenají? Ne, diskutujeme a užíváme si svobody mít svůj názor, aniž bychom si připustili, že se dějí nevratné změny s jejichž důsledky se budeme potýkat několik generací.

Zákon Petra

2. 9. 2019 , Petra Nesvačilová
Odjakživa vím, že je dobré znát jisté zákonitosti. Jako například trochu ty fádnější - nepřecházet přes přechod na červenou nebo nejíst neumyté ovoce či netankovat do auta benzín, když je to diesel atd. Prostě jsou věci, které nějak fungují, jsou dané. Samozřejmě se i občas porušují, jelikož pocitově víte, že zrovna něco porušit můžete, ale s tím benzínem opravdu ne. Jsou i zákonitosti, které nese člověk sám v sobě a je těžké si je někdy sám pro sebe uvědomit a rozeznat. Ale je dobré k tomu směřovat, ale musí tam být jasný cíl. Když jsem měla tu „čest“ poznat české podsvětí a pochopit jeho zákonitosti, které si určilo ono samo, pochopila jsem, že existují zákony, které mohou přesahovat i ty „naše“. Že existují zákony, které neurčí Ústava, ale skupenství lidí. Tedy z toho logicky vyplývá, že člověk je ten, který určuje ty zákony, a že je možné si i alibisticky udělat ty své, které mohou ovlivňovat osudy jiných lidí.