Glosy

Za text glosy cele odpovídá autor, nikoli Nadační fond proti korupci. Uvedené názory nemusí vyjadřovat stanovisko Nadačního fondu proti korupci.



Odvaha vidět

11. 12. 2017 , Karel Škácha
V jiných dobách bývali hrdinové oslavováni pro odvahu v udatnosti. Dnes oslavujeme hrdinství na předávání Cen za odvahu NFPK za boj proti korupci. Ocenění svým příběhem ukazují, že to má smysl. A my jim děkujeme, že nám ušetřili naše peníze, které by jinak skončily v kapse někoho jiného. Udílením ceny podporujeme zdravý růst jejich odborné sebejistoty. Nad nelegální ziskuchtivostí může totiž zvítězit jen odvaha. Jejich společným znakem je, že vidí nespravedlnost a dokáží na ni poukázat Což ale znamená mít problémy se zlojedy. Ti mají prostředky a důvod investovat do soudních sporů statisíce, vždyť jde někdy i o miliardové hry. Kolik pak musí tito bojovníci vyvrátit lží a manipulací protistrany než dojde k rozsudku? Kolik zažijí stresových situací, obav a možná i sáhnutí si na strach? Naučili se ale díky tomu přežít v situacích, kdy to s nimi právě nevypadalo dobře, nenechali se ochromit a nevzdali to. Šli za tím, co cítili, že je dobré a to jim dává v životě smysl.

Není téma jako téma

4. 12. 2017 , Linda Majerová
Jak víte, pravidelně na našich stránkách zveřejňujeme pondělní glosy. Autory se snažíme střídat, jak to jen jde, a témata přizpůsobit aktuálnímu dění. Jde přece o glosy. Podobně určitě přemýšlí i v médiích. Teda, alespoň by tak podle mého názoru mělo přemýšlet. Občas má ale jeden dojem, že některá témata jsou sice aktuální a výsledek by tedy mohl být hodně zajímavý, nakonec má však z výsledné práce novináře pak prakticky jen mžitky před očima. Co tím chtěl básník, resp. autor, říci? Poplete jabka s hruškama, jako komentátory uvede osoby, které mají samy máslo na hlavě a tak dále a tak dále… Pak vzniká spousta dotazů. Byla tahle práce udělána ve veřejném zájmu nebo naopak na zakázku? Pokud ano, tak někomu konkrétnímu? A případně za jakým účelem a za kolik? Jakou vypovídající hodnotu má pak výsledné dílo? Dá se říct, že prakticky nulovou. Naopak vrhne stín na své kolegy, kteří svou práci odvádějí kvalitně.

"Bojovníci za svobodu krást“ aneb pravidla silničního provozu

27. 11. 2017 , Martin Soukenka
Kdyby nějaký lingvista provedl pečlivou rešerši nejčastěji používaných termínů našich politiků po roce 1989, odhaduji, že by se hodně vysoko umístila slova svoboda a demokracie. A někde nedaleko by bylo slovo ohrožení. Zdá se, že nový vrchol této vlny nastal v poslední době. Nejde tomu uniknout. Zní to jako palba z kulometu. Patrně se stalo něco mimořádného a situace je asi opravdu vážná. Opravdu vážná byla i v letech 1992, 1996, 1998, 2003, 2004, 2006, 2008, 2010, 2013… Tedy při každých sněmovních či prezidentských volbách, kdy intenzita používání zmíněných slov vždy nabývala svých lokálních maxim… Člověk si prý zvykne i na šibenici. Kdysi jsem četl slova německého vojáka, který za války bojoval na východní frontě. Tvrdil, že nejhorší nebyly létající kulky kolem jeho hlavy a všudypřítomná smrt – na to si prý člověk časem zvykl a přestal to vnímat. Na co si ale prý nešlo zvyknout, byla ruská zima… To neustálé a pětadvacet let trvající varování před ohrožením svobody a demokracie z úst politiků a „elit“ lze přirovnat k oněm létajícím kulkám, na které si člověk časem zvykne – a přestane je vnímat. Bohužel. Ale co je dnes v tomto příměru onou ruskou zimou, na kterou si zvyknout nelze? Nevím. Vím ale, že na Fondu se od roku 2011 intenzivně zabýváme i lidmi, které by šlo označit za „bojovníky za svobodu krást“. Svobodou rozumějí bezbřehý klientelismus a „šmeliny“ napravo nalevo. Doprovází je arogance a nadutost. Možná to je ta zima, na kterou si nelze zvyknout.

Drsná realita kolem privatizace vody

20. 11. 2017 , Janusz Konieczny
Někteří politici tvrdí, že bojovat s korupcí je nezbytné co nejvyšší mírou privatizace, neboť stát je nejhorší hospodář. Toto tvrzení je v lecčem pravdivé, ovšem zároveň je zneužíváno a sloužilo k nebývalým zlodějským machinacím kolem privatizací. Otázkou totiž je, kde je ta nutná mez, kdy je privatizace již nevhodná a je nezbytné, aby si stát zachoval majoritní podíl ve strategickém odvětví. Ukázkou tragické praxe s nedozírnými ekonomickými dopady je „privatizace“ vodovodů a kanalizací. Jen za minulý rok odteklo do zahraničí přes 2 miliardy Kč formou dividend z tuzemských vodárenských společností. Podstata problému spočívá v oddělení vlastnictví vodovodů od jejího provozování. Zatímco soukromé společnosti inkasují tučné zisky z provozování vodního businessu, tak naopak městské společnosti, které investují značné prostředky do údržby vodovodů a kanalizací, končí mnohdy dokonce ve ztrátě.

Nakupovat či obdarovat?

13. 11. 2017 , Linda Majerová
Ať chceme nebo ne, blíží se čas Vánoc. Jsme masírováni v obchodech koledami a na ulicích se začínají ve větší míře objevovat „pokladničky“ s žádostí o zakoupení lecčehos na podporu ledasčeho. Člověk je před Vánocemi trochu naměkko a v nějakých případech určitě přispěje každý z nás. V posledních letech se ale začala objevovat podpora, která necílí jen na období před Vánocemi. Jsou lidé, kteří různé bohulibé aktivity podporují pravidelně a dlouhodobě. Současné filantropii se podařilo navázat na tradici českého mecenášství, jehož asi nejznámější postavou byl český podnikatel Josef Hlávka. Mnoho dnešních podnikatelů jde v jeho stopách. Nejspíš i díky naší mnohaleté komunistické minulosti je spousta z nich podezřívána, že jejich podpora je pouze „platba“ za nějaké případné „protislužby“. Nebuďme naivní, určitě mezi nimi tací jsou, forma odpustků není žádnou novinkou. Existuje ale spousta známých i neznámých osobností, a já věřím, že jich je naprostá většina, které za svou podporu nic neočekávají. Možná snad jen ten příjemný pocit tam někde uvnitř…

V politice je možné vše

6. 11. 2017 , Martin Šorm
Ano, politika je umění možného a snad i nemožného. Nebo snad znáte někoho, kdo byl v roce 1987 přesvědčen o tom, že vláda jedné strany brzo ukončí své panování a prezidentem bude zvolen tehdy zakázaný a opakovaně vězněný disident Václav Havel? Stejně absurdně zněly hlasy některých slovenských spoluobčanů krátce po roce 1989 o budoucnosti na sobě nezávislých dvou států, slovenského a českého. A bum, stačilo pár tahanic o pomlčku a následných setkání Klause s Mečiarem, a bylo hotovo. Jen si vzpomeňte, jak jsme se vzpamatovávali z rozčarování, když jsme se probudili v novém státě. Zdá se, že hned zítra si do svého seznamu politických absurdit budu moci zapsat další. A to kandidaturu bývalého premiéra Mirka Topolánka na volbu příštího prezidenta.

Sliby jako byznys

30. 10. 2017 , Libor Winkler
Těžko v téhle zemi i leckde jinde najdete lepší byznys, než je politika. A tím teď nemyslím korupci ani možnost být první u všeho, z čeho kynou nějaké peníze. Začíná to už volbami, kde systém plateb od státu za získané hlasy preferuje volební podnikání jako málokteré jiné. Když není silné téma, stačí něco slíbit. Pamatuji, jak mi jeden známý z Texasu líčil jedinou situaci, kdy jejich lokální televize zavadila o naši republiku – zhruba před devíti lety, po krajských volbách, kdy sociální demokracie zválcovala soupeře zrušením poplatku za návštěvu u lékaře. Vyšli jsme z toho jako země, kde se dají vyhrát volby kvůli třiceti korunám. Tehdy zhruba jeden dolar. Může jeden dolar rozhodnout volby? Může. A dnes, kdy máme silná témata, která snesou libovolnou dávku demagogie a populismu, jde lovit voliče ještě snáz. Stačí třeba polepit vesnice plakáty, že zakážeme implementaci islámského práva do našeho systému, i když se nic takového nechystá. Náklady v tomto případě odhaduji na třicet miliónů, výnos v podobě státního příspěvku stovky procent – zhruba sto šedesát miliónů. Který podnikatel produkující něco reálného tohle má.

Povolební úvaha

23. 10. 2017 , Lenka Deverová
Volby skončily, je dobojováno. Voliči splnili svou roli a další 4 roky nebudou politiky příliš zajímat. Voliči rozhodli o drtivé výhře ANO i o tom, že 22 poslanců bude mít jako čtvrtá nejsilnější strana SPD Tomia Okamury. ANO s SPD získaly více než 2.000.000 hlasů. Ještě nikdy nevyhrála jedna strana s takovou převahou. A ještě nikdy nebyla Poslanecká sněmovna tak roztříštěná, nikdy v ní nesedělo devět politických stran. Do hlavy se vtírá otázka, co se to stalo. Dlouho se mluví o tom, že česká politika trpí nedostatkem výrazných osobností, že chybí vůdce. Nejsou tak důležité volební programy jednotlivých stran, málokdo je čte – a stejně je nakonec strany neplní, ani neskládají účty z toho, co ze svého volebního programu, na který před čtyřmi lety lákaly voliče, splnily. S charismatickým vůdcem, který dá lidem jednoduchá, srozumitelná a líbivá hesla, ukazuje se ve společnosti „obyčejných“ lidí, prezentuje se jako tvrdě makající, je to jednodušší – toho lze adorovat, lze mu i leccos odpustit – vždyť každý děláme chyby. A takto okouzlený volič si vlastně ani neuvědomí, že byl zneužit pro osobní ambice „vůdce“.

Piráti už nekradou?

17. 10. 2017 , Karel Škácha
Týdenní maraton máme za sebou, na světě je analýza stranických programů pro Parlamentní volby 2017 z pohledu korupce. Nové strany útočí, staří pardálové raději téma korupce shrnují v obecných floskulích. Je třeba říct, že když má někdo program plný protikorupčních opatření, neznamená to automaticky, že není zlojed. I tak věříme, že si zodpovědný volič může díky analýze udělat obrázek o tom, o co komu jde, no a ten nezodpovědný bude opět okraden. Tak to vezměme od nejhorších. Nejvíc pobaví odkmotrůočištěná ODS a vládnoucí ČSSD, které jako jediné získaly krásných nula bodů. ČSSD dokonce ve svém programu slovo korupce nemá vůbec, snad už se jim to zdálo minule trapné, takhle je alespoň nebudeme otravovat na Radě vlády pro koordinaci boje s korupcí, které ČSSD absurdně šéfuje. ODS zřejmě už programově cílí na voliče, kterým korupce nevadí, tak se divme jen jejímu Slušnému lídrovi.

Klauni

9. 10. 2017 , Karel Randák
V uplynulém týdnu na sebe přitáhly pozornost dvě příhody, ve kterých zvláštní shodou okolností hrály hlavní role dvojice mužů, které si svým vystupováním nezadaly s nejslavnějšími komickými páry z éry němého filmu. V prvním případě, nutno říci, že daleko zábavnějším, se předvedlo známé hradní duo Martin Nejedlý a Vratislav Mynář. Tito Pat a Patachon prezidentova nejbližšího okolí se velmi vtipnou formou, a to především tím, že shazovali odpovědnost jeden na druhého, resp. na třetí osoby, snažili zamlžit nezamlžitelné. Tím je samozřejmě jejich aktivní role v prosazování společnosti Liglass na získání zakázky v Kyrgyzstánu a spojitost těchto aktivit se sponzorským darem pro Stranu práv občanů, jejíž jsou oba komici představiteli. Je urážkou zdravého rozumu přikládat jejich vysvětlení sebemenší věrohodnost. Můžeme si pouze blahopřát, že zakázka pro zmíněnou firmu byla nakonec zrušena. Těžko totiž odhadovat, jaké finanční sumy by dorazily na konto SPO, resp. konta jmenovaných, kdyby "byznys" vyšel. Ze zmíněné partaje by to zřejmě učinilo jeden z nebohatších politických subjektů v ČR.