Uplaťte si svého poslance, nově je to legální

4. 11. 2013

Čtvrtečním rozhodnutím Nejvyšší soud definitivně ukončil stíhání poslanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře podezřelých z přijetí úplatku ve formě místa v dozorčí radě. Důvodem je poslanecká imunita, která se dle interpretace soudu vztahuje v zásadě na veškeré jednání poslance, související s výkonem jeho mandátu. Naopak Petra Nečase, jednajícího z pozice premiéra, imunita nechrání. Z kauzy, která měla na svědomí pád vlády a předčasné volby, tak zatím lze vyvodit dva důležité závěry:

1. Poslaneckou imunitu je třeba zúžit

2. Kupčení s křesly v dozorčích radách neposlanců stíháno být může

Problém imunity

Ano, výklad soudu je možná trochu úzkoprsý, nicméně v slušných zemích se výsledky soudu respektují – čiňme tak i my. Lze-li ústavu takto vykládat, je zřejmě na místě urychlená debata jak ji změnit. Svým rozhodnutím soud totiž prakticky legalizoval obchod s poslaneckými hlasy. Přijetí igelitky s pětitisícovkami výměnou za zdvihnutí ruky či složení mandátu, by při obdobném výkladu mohlo být chráněno stejně dobře. Země, ve které toto platí, nesměřuje k demokracii ale k plutokracii. Budou-li se zákony (a rozpočty) schvalovat podle principu "kdo dá víc", nelze čekat že by braly ohled na dolních 90 % obyvatelstva.

Mírným pozitivem je tu stíhání osoby expremiéra, prostě proto že na korupci musí být dva – uplácející a uplácený. Pokud tedy například některý z mobilních operátorů bude potřebovat změnit pár odstavců v zákoně o telekomunikacích, za kterýmžto účelem si předplatí 101 poslanců - bude stále stíhatelný alespoň on, byť sami uplacení poslanci budou v suchu. Pokud ovšem nějaký zákon obdobným způsobem „koupí“ přímo některý z movitějších poslanců, může být teoreticky chráněn i on - a celá transakce bude legální. To je (alespoň doufám) nepřípustné prakticky pro kohokoliv, tento problém je proto třeba akutně řešit. Jinak bychom se o podobném kupčení příště nemuseli ani dozvědět, neboť orgány činné v trestním řízení na obdobné legální transakce upozorňovat nebudou.

Problém veřejně vlastněných podniků

V naší nedávné studii ( http://www.zindex.cz/data/2013-09-10-SOEs-studie.pdf ) dokládáme, že politické nominace do dozorčích rad jsou běžnou praxí i daleko za hranicemi sněmovny. V krajských a městských firmách je povolební přeobsazování rad ještě očividnější než na úrovni státní. Vsadím boty, že v řadě případů půjde o obdobnou formu úplatku, jaký měli dle obžaloby přijmout poslanci Fuksa, Šnajdr a Tluchoř. Jenže se jedná o úplatek bez imunity, a tedy stíhatelný už dnes.

Komunální firmy, jakými jsou třeba městské podniky nebo krajské nemocnice, přitom ročně utratí solidních 120 mld. Kč. Úplatek ve formě místa dozorčí radě tak nemá jen formu pravidelného příjmu, ale hlavně vlivu na nakládání s prostředky většími, než s jakými disponuje mateřské město či kraj. Zaměstnanci těchto firem by mohli vyprávět, jaké je to dělat ve firmě, kde po každých volbách následují čistky ve vedení.

Trafika nebo odpovědné zaměstnání?

Jedním dechem je však nutno zdůraznit, že každý politik v dozorčí radě není zloděj. Pokud vlastník do rady nominuje aktivního politika, je to sice v rozporu s mezinárodními standardy, ale nejde-li o korupční protiplnění a je-li dotyčný pro výkon funkce rozumně kvalifikovaný, dá se to pochopit. Konečně, je-li hmotná odpovědnost členů rady správně nastavena a vymáhána, je členství v radě normální poctivá práce - nikoliv o trafika, nebo něco čím lze uplácet.

To už se ale dostáváme daleko do severní Evropy, či do říše snů. U nás se pravidla nakládání s veřejně vlastněnými podniky teprve rodí (a snad se díky Rekonstrukci státu konečně i narodí). Dokud budou politici na úřadech i v jimi vlastněných firmách, těžko lze čekat vymáhání odpovědnosti, těžko si představit že by křesla nebyla běžnou měnou politického obchodu. Ohlídání korupce v nominačních procesech je proto možná správným prvním krokem, jak se trochu přiblížit funkční správě veřejných podniků.