Krátká paměť

23. 4. 2018

Pro Nadační fond proti korupci a lidi, kteří v něm pracují, je velkou satisfakcí sledovat, jak se mnohé kauzy, na které jsme v minulosti upozornili, postupně posunují z fáze policejního vyšetřování do stadia soudního procesu. Namátkou mohu zmínit případy spojené s Dopravním podnikem hl. města Prahy, s bývalým vedením MPSV z doby panování ministra Drábka a jeho náměstka Šišky nebo kauzu Nemocnice Na Homolce a jejího bývalého ředitele Dbalého. Ten Nadačnímu fondu dokonce hrozil žalobou. Jeho ochránce Jiří Paroubek, který jej tehdy lákal do politiky na kandidátní listinu strany LEV21, označil argumenty Fondu za laciné a vyčpělé. Tato vzpomínka v nás dodnes budí nemálo veselí na účet obou pánů. Bohužel jsou to také jediné pocity uspokojení, které na Fondu zažíváme.

Náš Nadační fond je skutečně apolitické sdružení lidí. Mnoho lovců senzací tomu sice nevěří, ale to je nám fuk. Hlavním důvodem tohoto postoje, na kterém si zakládáme, je skutečnost, že jsme již od svého založení v roce 2011 byli mnohokrát svědky toho, jak dříve seriózní občané dokáží v relativně krátké době změnit, vstupem do politiky, nejen své proklamované zásady, ale dokonce své charaktery. Od takových lidí je přeci lepší se držet dál. Dvojnásobně to platí o těch, kteří nebyli důvěryhodní ani předtím, než politickou kariéru započali. Pro člověka, který disponuje průměrnou pamětí, se zdá například nepochopitelné, jak primitivními argumenty se ohánějí někteří současní i bývalí politici ODS a TOP 09, resp. KDU-ČSL, když kritizují dnešní vládu v demisi za prováděné personální změny na ministerstvech a jiných státních úřadech. To, že by současná vláda neměla tyto kroky dělat, je bez debat a eticky je to nepřípustné. To, že se nad tím pohoršuje kdokoliv z výše zmíněných stran, je ale skutečně neuvěřitelné a svědčí to o jediném. Politici jsou schopni říci jakýkoliv nesmysl, jen když se jim právě hodí do krámu. Vždyť první vláda Mirka Topolánka, rovněž bez důvěry, prováděla naprosto identické čistky v druhé polovině roku 2006 také.

Ze současné politické scény v naší zemi se jednomu dělá nevolno. Je ale potřeba si připomenout, že minimálně od doby opoziční smlouvy z roku 1998 a tzv. Tolerančního patentu z roku 2000 je to setrvalý stav, který již téměř automaticky pokládáme za standardní. Jediným rozdílem je to, že dnešní politické figury, využívající různé sociální sítě, toho na sebe vykecají daleko více než jejich předchůdci z let minulých. Bylo by ale naivní si myslet, že v očích např. Pavla Béma byli obyčejní Pražané něco jiného než v očích Adriany Krnáčové. Ta je ostatně krásným příkladem člověka, který dostal funkci, na níž už prostě mentálně nestačí. To mimo jiné dokumentuje její nedávný výrok o tom, že nechce nést odpovědnost za ty podřízené, které si sama nevybrala. Zajímalo by mě, kdo jí bránil, aby tyto lidi vyměnila, resp. na post primátorky již dříve rezignovala. Doufejme v téměř nemožné a to, že novým primátorem se nestane další nezřízeně ambiciózní persona.