Budiž světlo!

8. 4. 2013

Je to asi měsíc, co vyšel v Hospodářských novinách zajímavý rozhovor s bývalým předsedou vlády Janem Stráským. Vzpomíná v něm, co se u nás dělo po pádu komunistického režimu, a velmi otevřeně popisuje, jak přemýšlela skupina lidí odpovědných za ekonomické reformy v čele s Václavem Klausem.

Dalo by se u toho nostalgicky vzpomínat, kdyby ovšem některé ze zmiňovaných nešvarů té doby nepřetrvávaly dodnes. Také proto článek vyvolal velký ohlas a minulý týden zveřejnil reakci na svých webových stránkách i Václav Klaus. Kdo by od něj čekal alespoň špetku sebekritiky, jako vždy by se mýlil. Z jeho strany bylo vše dobré a chyby, pokud je vůbec přiznává, dělali jiní.

Jako člověka, který tu dobu zažil na pozici řadového makléře, mě z polemiky obou pánů zaujala nejvíc pasáž, která se věnuje privatizaci. Po letech praxe na českém kapitálovém trhu bohužel vím, že to na něm často chodilo opravdu tak, jak líčí Jan Stráský, někdy možná ještě hůř. Za komentář ovšem stojí jeho vzpomínka, jak se říkalo, že „nejlepší by bylo zhasnout, ať si to ti šikovnější rozeberou“. Zhasínat nebylo co, protože se žádné světlo ani nerozsvítilo. Záměr byl ponechat po kupónové privatizaci co nejdéle tmu. Příklad za všechny – na založení Komise pro cenné papíry, která by dohlížela na regulérnost trhu s cennými papíry, se čekalo několik let.

Výmluvné je, jak se oba pánové ve své polemice staví k legislativním nedostatkům, jejichž důsledky poškozují naši ekonomiku dodnes. Jan Stráský v rozhovoru navozuje dojem, že dílčí chyby byly nutnou daní. „Dělali jsme hrozně rychle zákony,“ tvrdí. A Václav Klaus jako vždy oponuje. On zákony nedělal, jeho myšlenky převáděli do paragrafů právníci v Legislativní radě vlády a ti v nich také nechávali eventuální „díry“ či jiné chyby.

Kdyby nešlo o příčiny současného marasmu, bylo by to zábavné, ale pravdu nemá ani jeden. Problém nebyl, že se tvořily zákony velmi rychle. Problém byl, že se buď dlouho netvořily vůbec (viz zmíněná Komise pro cenné papíry), nebo se velice pomalu přizpůsobovaly standardům běžným ve světě. Pravě tento stav vedl k tunelování fondů a k dlouhodobému poškozováni práv minoritních akcionářů. Nebyla to rychlost, ale pomalost, případně nečinnost. A nemohou za ni legislativci, nýbrž právě politici.

Nad skomírajícím kapitálovým trhem se časem rozsvítilo, ale jinde vládne tma dodnes. Občas někde zabliká světélko (třeba zákon o veřejných zakázkách) a vzápětí je snaha rychle ho sfouknout. Také díry v zákonech se dodnes látají trestuhodně pomalu. Posledním příkladem mohou být fotovoltaické elektrárny, kde nás liknavost při opravách zákona o podpoře solární energetiky přijde na desítky miliard. Je opravdu příčina ve špatné práci legislativců, nebo je spíš kamenem úrazu majetková účast politiků v těchto elektrárnách, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost a ideové zázemí?

Jen pár dní před tím, než dal Jan Stráský Václavu Klausovi popud k jeho absurdní polemice, spojilo své síly hned několik nevládních protikorupčních organizací. Vznikl projekt nazvaný Rekonstrukce státu a jde o snahu prosadit v rozumné podobě celkem devět zákonů, které by v tomto státě mohly konečně pořádně rozsvítit. Osobně považuji za klíčový zákon o státní službě, který by učinil úředníky nezávislé na libovůli politiků a současně odpovědné (i hmotně) za důsledky špatných rozhodnutí. Na Západě běžné, u nás se o tom léta jen žvaní. Další zásadní změnou k lepšímu by byl zákon zvyšující průhlednost zacházení s veřejnými penězi. Příkladně v tom vykročilo Slovensko – smlouvy uzavírané státem a všemi veřejnými institucemi tam začínají platit až tehdy, když jsou zveřejněny na internetu v takzvaném registru smluv.

Můžeme se i my těšit na lepší příští? Neúnosnou situaci u nás si začali uvědomovat i politici. Některé z oněch devíti zákonů se teprve připravují jako poslanecký návrh, některé navrhuje vláda a jiné už projednávají výbory nebo o ně válčí Sněmovna se Senátem. Pokud budou schváleny ve funkční podobě, nezmrzačené účelovými změnami, bude to důvod k oslavě. Samozřejmě nelze podléhat iluzi, že se pak všechno změní jako mávnutím kouzelného proutku. Stejně jako se kapitálový trh jen pomalu vzpamatovává z divokých devadesátých let, ani zákon o státní službě na úřadech okamžitě nevykouzlí sto procent poctivých úředníků.  Čím dřív se ale začne, tím dřív budeme mít tu polistopadovou divočinu za sebou.