Linda Majerová

Projektová manažerka NFPK.

Daj-li medaili

29. 10. 2018
Tak jako každým rokem, i letos jsme měli příležitost sledovat předávání státních vyznamenání u příležitosti výročí založení republiky. I letos předávání rozproudilo živou diskusi. A to jak dříve deklarovanými jmény, tak i „systémem“ rozesílání pozvánek na slavnostní ceremoniál, resp. výběrem pozvaných. Mezi oceněnými byly osobnosti, které si vyznamenání bez výhrad zasloužily, jelikož sloužily vlasti či ji ve svém oboru reprezentovaly (nemyšleno jen sportovně). Mezi oceněnými ale byly i takové osobnosti, které sloužily jednotlivci a udělení ocenění takovýmto „osobnostem“ je více než diskutabilní. Obvykle se pak tyto „osobnosti“ nejvíce usmívají do objektivů. Osobností, které si ocenění zasluhují je stále víc než dost a je tedy stále „kam „sahat“. Je smutné, že se o činech spousty z nich většinou dozvídáme v okamžicích, kdy se blíží udělování vyznamenání a ony by teoreticky mohly být oceněny, ale nakonec nejsou. Leckdy ze zcela malicherných důvodů. A není nutné sahat do daleké minulosti.

Dlouhá cesta

20. 8. 2018
V letním období velká část světové populace vyráží do cizích krajů za poznáváním a objevováním něčeho nového. Samozřejmě pak porovnáváme. Nejinak tomu je i letos. Leckdy bývají střety kultur obrovské. Jižní státy mají již téměř klasický „maňana“ přístup, u těch severských můžeme naopak ocenit jejich racionalitu. A v těchto dnech člověk velmi přivítá i jejich geografickou polohu, kdy se za teplo považují teploty rozdílné až dvacet stupňů od našich. Co ale je, nebo alespoň pro mě bývá, odlišné, je jejich naprosto rozdílný přístup k životu. Říká se, jiný kraj, jiný mrav. My jsme letos poznávali jiné mravy na Islandu a to bylo jak rána do zdi. Jeden se nestačil divit, když se přes noc nechaly v zásuvce nabíjet mobily či tablety a ráno je tam člověk naleznete všechny do jednoho. Nemyslím samozřejmě na pokojích, ale ve společných sprchách v kempu. Nejdříve si člověk myslí, že je tam třeba náhodou zapomněli, ale vzhledem k četnosti této praxe to není sklerózou.

Korupce versus laskavost

9. 4. 2018
V počátcích existence Nadačního fondu proti korupci jsme byli téměř bombardováni desítkami korupčních podnětů týdně. Stále jich není málo, ale celkový počet přece jen poklesl. Bylo by moc fajn si myslet, že je za tímto trendem reálný pokles korupce. Bohužel tomu tak není, korupce stále bují víc než dost a mediální zprávy posledních dnů ukazují, že objem finančních prostředků, které figurovaly, figurují či měly figurovat v podivných veřejných zakázkách je opravdu závratný. Stále jsou zakázky, které neodpovídají zadání, nejsou dodržovány lhůty realizace a o rozpočtech ani nemluvě. V žebříčku vnímání korupce, který se zaměřuje na vnímání existence korupce mezi úředníky veřejné správy a politiky, jsme poskočili o několik míst výše. Není to nikterak závratný skok, stále nedosahujeme, a hned tak nejspíš ani nedosáhneme, na pozice skandinávských zemí nebo Nové Zélandu, ale je to krok malý krok dopředu. A pokud takovýchto malých kroků bude více, začneme snad stoupat stále výš a výš.

Není téma jako téma

4. 12. 2017
Jak víte, pravidelně na našich stránkách zveřejňujeme pondělní glosy. Autory se snažíme střídat, jak to jen jde, a témata přizpůsobit aktuálnímu dění. Jde přece o glosy. Podobně určitě přemýšlí i v médiích. Teda, alespoň by tak podle mého názoru mělo přemýšlet. Občas má ale jeden dojem, že některá témata jsou sice aktuální a výsledek by tedy mohl být hodně zajímavý, nakonec má však z výsledné práce novináře pak prakticky jen mžitky před očima. Co tím chtěl básník, resp. autor, říci? Poplete jabka s hruškama, jako komentátory uvede osoby, které mají samy máslo na hlavě a tak dále a tak dále… Pak vzniká spousta dotazů. Byla tahle práce udělána ve veřejném zájmu nebo naopak na zakázku? Pokud ano, tak někomu konkrétnímu? A případně za jakým účelem a za kolik? Jakou vypovídající hodnotu má pak výsledné dílo? Dá se říct, že prakticky nulovou. Naopak vrhne stín na své kolegy, kteří svou práci odvádějí kvalitně.

Nakupovat či obdarovat?

13. 11. 2017
Ať chceme nebo ne, blíží se čas Vánoc. Jsme masírováni v obchodech koledami a na ulicích se začínají ve větší míře objevovat „pokladničky“ s žádostí o zakoupení lecčehos na podporu ledasčeho. Člověk je před Vánocemi trochu naměkko a v nějakých případech určitě přispěje každý z nás. V posledních letech se ale začala objevovat podpora, která necílí jen na období před Vánocemi. Jsou lidé, kteří různé bohulibé aktivity podporují pravidelně a dlouhodobě. Současné filantropii se podařilo navázat na tradici českého mecenášství, jehož asi nejznámější postavou byl český podnikatel Josef Hlávka. Mnoho dnešních podnikatelů jde v jeho stopách. Nejspíš i díky naší mnohaleté komunistické minulosti je spousta z nich podezřívána, že jejich podpora je pouze „platba“ za nějaké případné „protislužby“. Nebuďme naivní, určitě mezi nimi tací jsou, forma odpustků není žádnou novinkou. Existuje ale spousta známých i neznámých osobností, a já věřím, že jich je naprostá většina, které za svou podporu nic neočekávají. Možná snad jen ten příjemný pocit tam někde uvnitř…

Šokovat či nešokovat?

18. 9. 2017
Žijeme v technologicky vyspělé době, vše sledujeme prakticky v přímém přenosu. Skoro každý den k nám přicházejí negativní zprávy o různých útocích či zpronevěrách. Bulvární titulky a drastické záběry na nás útočí z titulních stran. Cílem je šokovat. Proč? Určitě se navýší prodej či prokliky. Ale je nezbytné si také přiznat, že už jsme otrlí. Počty obětí se berou jen jako čísla, lidské bytosti si pod nimi představí málokdo. Rozkradené částky také všichni vidí jen jako virtuální údaj. Kdo nejvíc šokuje, ten je nejvíc čtený, navštěvovaný, sledovaný. Někdy se podaří trefným titulkem či drastickou fotografií i něco pozitivního - šokovat „ty správné“ - a chvilku to vypadá, že se i oni snaží nalézt řešení a napravit situaci. Ale nakonec vše zase usne a my se vrátíme do zajetých kolejí.