Přijdou horší exekuce

9. 4. 2019

Před několika dny jsem se odhodlal k poněkud neobvyklému kroku, k podání návrhu na nařízení exekuce na majetek státu. Kromě toho, že už mě nebavilo čekat, kdy se Ministerstvo financí konečně uráčí uhradit peníze, které mi dluží, jsem chtěl demonstrovat, v jakém stavu v současnosti státní aparát je.

Při personálních čistkách k 1. lednu letošního i minulého roku, kdy se vládnoucí garnitura zbavila desítek největších odborníků na určitou problematiku, jsem varoval, že to bude stát bezprecedentně mrzet. Ono jsme si tak nějak už zvykli na to, že ty stovky kilometrů dálnic jsou jen ve velkohubých slibech pana premiéra. Že pro technologický rozvoj naší země tato vláda prakticky nehla prstem a že tedy čím dál víc směřujeme k modelu země, která je montovnou Evropy a exportérem primárních surovin. Můžeme se utěšit vizí, že Babiš, jak přišel, zase odejde a pak se to nějak zase pohne. Skutečný problém, podle mého názoru, tkví v tom, že realizace reforem chce odborníky. Ti ovšem nerostou na poli, ani když je zalejeme tunami dusíkatých hnojiv z německých chemiček. Skuteční odborníci vyrůstají ve státním aparátu alespoň deset let, když vstřebávají zkušenosti a vědomosti svých služebně starších nadřízených. Když ovšem současná vláda kádruje, kdo byl z které politické strany a zda se nepotkává s nějakým ze skutečných nebo virtuálních nepřátel vládnoucí garnitury, dojde ke stavu, kdy ve státním aparátu zůstane jen skupina bezmozků, kteří nemají názor žádný. A za odborníka bude považován jenom ten, kdo měl na starosti danou problematiku v Lovochemii nebo jiné agrofertí společnosti. Tato doba ještě nenastala. Stále je ve státní službě spousta vynikajících odborníků, ale rychle jich ubývá a první projevy tohoto deficitu začínáme pociťovat. Začínají se množit právně vadná stanoviska, stát neumí likvidovat černé podnikání v několika oblastech, Ústavní soud musí rušit právní paskvily (viz EET) atd. Tyto kiksy způsobí státu nevyčíslitelné škody a to i v horizontu mnohem delším, než je období současné vlády, jež tyto nedozírné škody způsobuje.

Právě tuto zoufalost jsem chtěl na případu vymožení své pohledávky vůči státu demonstrovat. První a základní problém je ten, jak je vůbec možné, že stát ani dva měsíce po splatnosti pohledávky neplní. To se ještě nebavím o tom, že nejvyšší úředník Josef Postránecký si s nějakým vyřizováním spisů v řádném termínu neláme hlavu a díky jeho opožděnému vyřízení se samotná splatnost  o pár týdnů zpozdila. Jak jsem slyšel od svých bývalých kolegů v minulém týdnu, část vedoucích zaměstnanců Ministerstva financí nepochopila, že se za účinnosti služebního zákona nepohybujeme v pracovním, ale správním právu, proto bylo možné slyšet otázky jako „Vždyť žádný rozsudek od soudu nedošel.“  atd. Z toho plyne, že ani ti, kteří správní rozhodnutí vydávají, nechápou, že tato rozhodnutí mají vykonatelnou povahu. Kromě toho, po medializaci exekuce, sice Ministerstvo financí kvapně zaplatilo, ale v tu dobu mělo hradit exekutorovi a nikoliv mně. Z toho plyne, že zjevně nikdo nehradil ani exekutorovi jeho náklady apod. Shrneme-li tuto případovou studii, stát už není schopen řešit elementární problémy, natož, jak píše i NKÚ ve své výroční zprávě, ani cokoliv reformovat. Že by se někdo třeba omluvil za problémy, které způsobil, tak o tom raději z důvodu úspornosti ani nepíšu.

Pokud bude v následujících letech pokračovat personální genocida lidí s vlastním myšlením, nezůstane jen u této exekuce a stát, se svými oslabenými lidskými zdroji, bude čelit problémům nesrovnatelně horším. A to ještě nemluvím o tom, že v takovém případě protistranou nebude takový dobrák jako já nebo přepoctivý exekutor Petr Kučera, ale někdo, kdo použije razantnější nástroje, třeba zajišťovací (exekuční) příkazy, aby si stát na vlastní kůži vyzkoušel nástroje, kterými likviduje finanční správa konkurenty agrofertích firem.