Glosy

Za text glosy cele odpovídá autor, nikoli Nadační fond proti korupci. Uvedené názory nemusí vyjadřovat stanovisko Nadačního fondu proti korupci.



Mlčenlivost jako výmluva

18. 4. 2016 , Janusz Konieczny
Proč lidé oznamují trestné činy včetně korupce? Někteří tak činí, jelikož cítí občanskou či morální povinnost. Jiní mají zcela jiný motiv – pomstu či dokonce sledování vlastního prospěchu. Často se ovšem zapomíná, že trestným činem je rovněž neoznámení trestného činu státnímu zástupci či policii v případě, že se tak osoba dozví hodnověrným způsobem (§ 368 trestního zákoníku). Přesto mnoho osob trestné činy neoznamuje – vysvětluje to obavou z odvetných kroků. Tento strach může být přiměřený nebo přehnaný, nicméně občas svědkové korupce uvádějí jiný důvod svého zdrženlivého postoje – mlčenlivost. Sami tak trochu cítí, že je to výmluva a odpověď lze nalézt v trestním zákoníku. Koneckonců nejednou jsme se otázkou mlčenlivosti na půdě Nadačního fondu proti korupci zabývali. Podívejme se tedy na tuto záležitost trochu podrobněji.

Nejvyšší čas na přípravu místního referenda

11. 4. 2016 , Janusz Konieczny
Častým a logickým postupem při přípravě místního referenda je jeho načasování na termín voleb. Podmínkou platnosti referenda je totiž účast alespoň 35 % oprávněných voličů. Jelikož krajské a senátní volby se uskuteční pravděpodobně v říjnu 2016, tak je nejvyšší část zvážit, zda by nebylo vhodné se právě nyní pustit do přípravy referenda, které zásadním způsobem může pomoct řešit palčivé otázky ve Vašem okolí. Ročně se koná několik desítek místních referend. Referendum vyhlásí buďto zastupitelstvo na základě vlastního rozhodnutí anebo je vyhlášeno na základě občanské iniciativy. Není náhodou, že až 47 místních referend se konalo v supervolebním roce 2014 a naopak pouze 11 místních referend proběhlo v „nevolebním“ roce 2011.

Otáčí se naše společnost doleva?

4. 4. 2016 , Ondřej Prokop
Tento text překvapivě nebude o návštěvě Čínského prezidenta a bujarého vítání jeho reprezentace v podobě vlajek a billboardů. Pokud se totiž podíváte na fotografie z obdobných návštěv například z Velké Británie nebo Francie, pompéznost přivítání byla i tam stejná či dokonce ještě větší. Ale o tom opravdu psát nechci, protože to nepovažuji za projev nějakého špatného politického směřování, naopak, myslím si, že nám partnerství s Čínou přinese kapitál pro náš průmysl. Rád bych ale poukázal na své drobné zděšení, kolik současných politických stran a hnutí směřuje svou ideologii čím dál tím více doleva. Krásnou ukázkou takového příkladu zrodu nového levicového bloku bylo zastupitelstvo hl. m. Prahy minulý týden, kdy se projednával bod tzv. „Kliniky“. Jednoduše řečeno, jedná se o občanskou iniciativu, která dělá krásné věci, dělá je zdarma a nezištně pro druhé, tak trošku v „hippie“ stylu. Starají se vzájemně o děti na způsob školky, provozují kavárnu, obchod se směnou zboží, různé druhy školení a další služby. Má to ale jeden háček. „Squatersky“ obsadili budovu, která jim nikdy nepatřila a která patří státu. Nemají žádnou právní subjektivitu, nejsou ani neziskovou organizací. Co je, však nejhorší je to, že v budově, kde se sdružují děti v něčem, co přirovnávají ke školce, neteče teplá voda a budova je v mnoha ohledech ve špatném až nebezpečném stavu. Porušují tam předpisy a bohužel i zákony. Ačkoli základní myšlenka je krásná a bohulibá, nemohu souhlasit s anarchistickým porušováním zákonů a předpisů. Pro mě je a vždy bude soukromé vlastnictví nadřazeno všemu ostatnímu.

Kde najít důkazy o skutečném vlastníkovi Čapího hnízda

23. 3. 2016 , Janusz Konieczny
Dnes 23. března 2016 sdělí Andrej Babiš jméno tajemného investora, který údajně stál za společností Farma Čapí hnízdo, a.s. (dále Čapí hnízdo) v době, kdy tato společnost získala dotaci 50 milionů Kč. Klíčovou otázkou tedy je, jak lze věrohodně doložit vlastníka Čapího hnízda z období 2008 až 2013. Je přece zřejmé, že v žádném případě nestačí sdělení pouhého jména a příjmení tajemného investora bez příslušných důkazů. Dokládání skutečného vlastníka bylo pro NFPK klíčovým tématem již od jeho vzniku. Pokud by společnosti získávající veřejné prostředky měly povinnost doložit celou svoji vlastnickou strukturu až po fyzické osoby (svléknout se donaha) tak jak to v paragrafovém znění připravil NFPK, bylo by možné s největší pravděpodobností zamezit mnohým kauzám – například právě Čapímu hnízdu.

Na některé pantáty od fotbalu či hokeje se nesahá

21. 3. 2016 , Libor Witassek
Financování sportu v České republice je značně komplikované a pro transparentní podnikání v tomto oboru není zrovna na růžích ustláno. Fotbalové či hokejové svazy poskytují dotace i z veřejných zdrojů. Všechny tyto příspěvky jsou pro sportování dětí a mládeže a poskytují se dle platného zákona neziskovým subjektům - sportovním jednotám a spolkům. Zároveň však je prakticky nutné, aby sportovní kluby měly i obchodní společnosti pro řízení a provoz profesionálního sportu, aby mohly zajistit sportování dospělých profesionálů, tzv. profesionální sporty. Profesionální sporty tak je možné financovat primárně pouze z privátních prostředků. Po několika korupčních aférách a skandálech ve fotbale i v hokeji se však tyto příjmy značně snižují, řada soukromých firem od financování sportu dává ruce pryč. Není se čemu divit.

Sultán a Tyrl demokracie

14. 3. 2016 , Kvido Štěpánek
Za reálného socializmu jsem si vždycky myslel, že v demokracii pravdu – podobně jako příslovečné šídlo v pytli – neutajíš. Prostě, politik lže, pro novináře je to sólokapr a hned ho odhalí. Jeden žurnalista napíše z nevědomosti či naschvál blbost a ostatní se mu vysmějí – pravda vyjde demokraticky najevo a dotyčný má ještě ostudu. Reálná demokracie mě přesvědčila o opaku – zatajené skutečnosti a nepravdivé mýty v demokracii pohodlně přežívají. Vezměme si dnes na mušku jeden z nich: Nazaměstnanost. Zdálo by se, že s nadsázkou, ale říkám to bez přehánění už dvacet šest let: Skutečného nezaměstnaného = člověka, který skutečně práci s upřímnou snahou shání a nemůže ji nalézt, jsem ještě v životě neviděl, natož aby mě snad o tu práci žádal. Pokud byste mi snad nevěřili, zeptejte se českých průmyslníků. Přesto média uvádějí čísla o čtyř set tisících nezaměstnaných, vláda vyčleňuje miliardy na boj s nezaměstnaností, úřady práce jsou vlastně jenom kvůli nim a jen běžný provoz mýtu nezaměstnanost stojí více než sto miliard korun ročně. Politikové i média se radují nad zahraničními firmami, které u nás zakládají nebo rozšiřují výrobu a s deficitem vlastní důstojnosti jim vycházejí vstříc. Nic z toho ovšem není zadarmo - pozemky na stavbu z nejúrodnějších polí za korunu, k tomu dotace na vytvoření pracovních míst, daňové prázdniny, investiční pobídky – dáváme mnoho, dostáváme pramálo. Radost nad vytvořením pracovních míst je infantilní – žádní nezaměstnaní na ně totiž nenastoupí. Ti zůstanou nadále v péči úřadů práce a sociální sítě. To jen štáby dobře placených headhunterů s předstihem začnou pracovníky do nového provozu přetahovat z provozů již fungujících.

Korupční prostředí hazardu?

7. 3. 2016 , Janusz Konieczny
Konečně. Počet hracích automatů povolovaných Ministerstvem financí klesl za poslední 2 roky o více jak 10 tisíc! Klíčový je přitom přístup komunálních politiků k řešení tohoto nešvaru. Na jedné straně jsou pod urputným tlakem veřejnosti, vlastního svědomí a na straně druhé jsou neustále kontaktování ze strany zástupců heren či kasin. Nezřídka pak dochází ke vzniku poměrně nestandardních situací. Česká republika byla ještě donedávna rájem hazardu. Suverénně vedla v celoevropských žebříčcích, co se týče počtu hracích přístrojů. Hazard je ovšem pro společnost nebezpečný, je spjat s kriminální činností, vzbuzuje silnou závislost a hyzdí okolní prostředí. Provozování heren a kasin je zároveň snadnou výdělečnou činností. Vždyť v roce 2014 Češi prosázeli 138 miliard Kč a bylo jim zpět na výhrách vypláceno 106,5 miliard Kč. V roce 2002 byl přitom celkový objem prosázených peněz na polovině – „pouhých“ 70 miliard Kč.

Kdy se voda mění v led?

29. 2. 2016 , Jan Kraus
Poměry v zemi se mírně pohnuly, jak lze vypozorovat z postupného, „jemného“, očistného procesu v justici. Ať už potrestáním zvlčilých soudců, tak i změnami v řízení soudů, atd. Jistým hitem doby se stávají soudní znalci. Několik posledních soudních kauz doslova hýřilo jejich posudky. Jedno, zda šlo o podezření z vraždy, nebo bohapusté kradení. U znalců navíc záleží hodně na tom, jsou li skutečnými znalci. Že jsou tak evidováni, registrováni, členy komory, apod. ještě příliš neznamená. Jak prokázala řada nedávných kauz. Samotné výroky znalců o jiných znalcích ukazují, že v oboru není zcela jasno. My, neznalci, se v tom nevyznáme.

Blýská se na lepší časy?

22. 2. 2016 , Petr Soukenka
David Rath, Marek Dalík, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Vladimír Dbalý, Ondřej Havlín, Roman Pekárek nebo Alexandr Novák - to je pouze pár jmen, která jsou spojena s dobou minulou a často byla zmiňována ve velmi negativních souvislostech. Někteří ze jmenovaných mají trest již za sebou, jiní si vyslechli nepravomocné nepodmíněné tresty a pár z nich na verdikt soudu čeká. Zdálo by se, že se blýská na lepší časy a není to pouze zdání. Skutečně se situace změnila. Jsem přesvědčen o tom, že potenciální pachatelé se více bojí a musí hledat stále více a více sofistikovanější formy a metody, jak ze státního něco ukrást. Ale pak přijde další případ a člověk si řekne, že David Rath byl úplný břídil ve srovnání s kauzou arbitráže České dráhy vs. Škoda Transportation. České dráhy mají zaplatit přes miliardu korun za to, že Škoda Transportation dodala pozdě objednané lokomotivy. Člověk si musí nutně položit hned několik otázek: je to pozůstalost minulosti, kdy vládl Martin Roman a ve vedení Českých drah lidé jako Petr Žaluda? Nebo to je celé jinak a arbitrážní soud nerozhodoval zcela nestranně? Jsou to legitimní otázky, na které neznáme zatím odpovědi. Pouze víme, že škodovku v tomto sporu zastupoval přítel Bohuslava Sobotky (ČSSD) Radek Pokorný. Není bez zajímavosti, že tentýž muž, resp. jeho právní kancelář zastupuje také Strabag a Eurovii ve sporu o odstranění vad na stavbě dálnice D47, kde je protistrana opět stát, resp. Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD).

Řešení

15. 2. 2016 , Karel Randák
Kdykoliv v posledních dnech vycházím z bytu, bázlivě se rozhlížím kolem sebe. Se zvýšenou pozorností sleduji své okolí v nejistotě, ve které jsem stále více a více utvrzován televizními zprávami a novinovými titulky. Dokonce i někteří novináři mě svými dotazy opakovaně přesvědčují, že jsem, právě tak jako všichni lidé kolem, vystaven smrtelnému nebezpečí únosu. Původně jsem uvažoval, že bych mohl letos vyjet do zahraničí na dovolenou. Ale poté, co jsem vyslechl od pánů předsedů ODS a TOP 09 Fialy a Kalouska, jakému riziku se jeden každý občan České republiky tímto krokem vystavuje, budu asi muset své rozhodnutí přehodnotit a zavřít se doma. Jako vysvobození proto zapůsobila informace, kterou jsem si přečetl v pátečních Lidových novinách. Zachrání mě byrokraté z Ministerstva vnitra, kteří, aby se zavděčili svému stále rozpínavějšímu ministrovi, zpracovali novou policejní koncepci. Ta nás všechny ochrání nejen před migranty, ale i před nebezpečím terorismu a tudíž zabrání i mému případnému únosu až půjdu nakupovat. V tomto svěžím duchu je zakomponován i vznik dvou nových institucí s honosnými názvy: Národní situační centrum ochrany hranic a Národní centrum pro kontrolu dokladů. Předpokládám, že vymýšlení těchto jmen zabralo více času, než napsání zbytku práce. Až do dnešních dnů se pravděpodobně dělalo vše špatně a celá struktura bezpečnostních složek byla nevyhovující. Nyní však na to analytici vnitra konečně kápli. Bohužel, odhadované náklady na realizaci tohoto nápadu jsou 220 milionů korun měsíčně. Před takovým penězovodem ze státní kasy bledne vzpomínka na Marka Dalíka i Iva Rittiga a jmenovaní se jeví jako učinění dobrodinci. Na druhou stranu alespoň vím, že vnitro má kde brát a až budu unesen, nebude problém za mě zaplatit.