Jak jsem se stal svéprávným

15. 5. 2017

Autorem následujícího textu je osoba nad míru povolaná – Jakub Čech, který má s uvedenou problematikou osobní zkušenosti.

Nový občanský zákoník umožňuje přiznání plné svéprávnosti nezletilému. Osobně jsem o svéprávnost požádal a soud mi vyhověl. V tomto textu se pokusím shrnout, co by měl případný další zájemce o svéprávnost vědět o tom, jak tento proces probíhá.

Zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů v § 37 stanoví, že navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého. Tolik zákonné podmínky.

Já o tom, že bych o svéprávnost usiloval, začal přemýšlet v červnu 2016. Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová mi na můj podnět, že nemožnost vlastnit datovou schránku v mém věku je diskriminační, odpověděla, že mám o přiznání svéprávnosti uvažovat.

Posléze jsem zjistil, že by to mělo i jiné výhody – jako svéprávný bych mohl být v orgánech spolků či být zmocněncem v různých řízeních. To by se mi hodilo, protože nedávno jsem pomáhal s trestním oznámením pánovi, kterému bývalá manželka neplatila výživné na děti. On není moc na komunikaci s institucemi. Jenže, nemohl mi dát plnou moc, a tak jsem nemohl ani nahlédnout do spisu.

Návrh na přiznání svéprávnosti jsem tedy podal 11. července loňského roku. Přiložil jsem k němu zmíněný dopis ombudsmanky, vlastní životopis se všemi svými pracovními i dobrovolnickými zkušenostmi, stanovisko Nadačního fondu proti korupci o možné budoucí spolupráci i novinový článek týkající se mých veřejných aktivit.

Chybět nemohl souhlas rodičů (zákonných zástupců), který musel být úředně podepsaný.

Spis jsem posléze doplnil o stanovisko novin, kam přispívám k otázce honorářů, potvrzení o absolvované stáži nebo dohodu o provedení práce z jedné z brigád, které jsem v minulosti měl. Cílem bylo, aby soud měl co nejvíce důkazů svědčící o schopnosti samostatné obživy a obstarávání si svých záležitostí.

Soud v mém případě udělal menší chybu. Hned pár týdnů po podání návrhu rozhodla vyšší soudní úřednice tak, že mi ustanovila jako opatrovníka Magistrát města Prostějova, jako orgán sociálně-právní ochrany dětí. Je to běžný postup z opatrovnických řízení. Zpočátku jsem se proti tomu nechtěl odvolávat, abych řízení nenatahoval, ze spisu na soudě jsem ale zjistil, že už bylo odvolání podáno přímo Magistrátem, tak jsem se k němu připojil. Zákon totiž jednoznačně stanoví, že v řízeních, kde se jedná o přiznání svéprávnosti nezletilému, se opatrovník neustanovuje. Cílem zákonodárce bylo zřejmě to, aby osoba, která o přiznání svéprávnosti žádá, prokázala před soudem, že je sama schopna hájit svá práva a své zájmy.

Někdy v říjnu Krajský soud v Brně odvoláním vyhověl. Okresní soud tak mohl na únor nařídit jednání, kde jsem odpověděl na otázky soudu a poté už bylo rozhodnuto ve věci samé. V odůvodnění písemného rozsudku, který mi byl už zaslán, se uvádí, že na základě provedeného dokazování dospěl soud k jednoznačnému závěru, že v daném případě jsou pro přiznání svéprávnosti všechny zákonné důvody dány. Dále je tam seznam všech listin, které jsem do spisu vložil a skutečnosti, které z nich soud zjistil.

Ještě jednu věc mi svéprávnost dá: plnou osobní odpovědnost za své jednání. Když tedy bude nějaký politik hrozit žalobou, bude hrozit přímo mně a nebude zastrašovat rodiče irelevantními požadavky. I to už se jednou stalo.

Kam dál