"Mapa české korupce"

O co vlastně jde?

Tento dokument byl původně inspirován velmi povedeným schématem nazvaným příznačně „Česká parta“, jehož autorem je Petr Honzejk z Hospodářských novin.[1] Informovanější pohled na Honzejkovo schéma však nutně vede k závěru, že toto schéma je zoufale nekompletní a ponechává mnoho nepříjemných otázek nevyřčených, byť jsou zcela nasnadě.

Informativnost, kterou takový diagram nese, tak přispěla k rozhodnutí o jeho podstatném rozšíření a zdokonalení, aby skutečně mohl nést hrdé jméno „Česká parta“ a nikoliv jen „Parta Martina Romana“ (který ač má v síti bezpochyby významné a čestné místo, rozhodně není jejím nejčernějším středem nebo snad dokonce hlavou či arcikmotrem, jak Honzejkovo schéma možná nechtěně naznačuje).

Tento rozšířený diagram se tak opírá o základ zformulovaný Petrem Honzejkem – vazby, které načrtl, byly prakticky do jedné převzaty a posloužily jako základ pro navazování dalších klíčových uzlů. Za zvláštní vypíchnutí stojí však fakt, že ani rozšířený diagram nepřináší vlastně téměř žádné nové, dříve neznámé informace, protože vychází prakticky zcela z veřejně dostupných zdrojů, tedy především z tisku (tzv. seriózního, ale v případě užitečné fotodokumentace se není třeba stydět ani před bulvárem) a dále z obchodního rejstříku. Tento diagram je tak vlastně jen souhrnným kompilátem stovek pročtených novinových článků, které vyšly v ČR za posledních 20 let, a klade si za cíl informace v nich obsažené utřídit (jak je to jen možné) a přinést na ně globální pohled. Poukazuje tím také na velmi zásadní selhání novinářů v ČR, kteří jsou sice schopni odhalit kauzu, ale zdá se, že jejich omezená pozornost a senzacechtivost jim již nedovolí dosledovat ji do konce a dát do patřičných souvislostí.

Závěrem tohoto úvodu je třeba upozornit, že ani tento diagram není zdaleka úplný (z důvodů prostorových a s ohledem na už tak velmi pokulhávající přehlednost, ale též kvůli psychickému vyčerpání plynoucímu z práce s materiálem podobného charakteru), ale snad postihuje hlavní hybatele korupčních kauz v naší malé krásné zemi. Autor by se také velmi rád omluvil všem, kteří už se nevešli a takovými hybateli se přesto být cítí, a rád by je tímto vyzval, aby se za účelem kompletace a evidence hlásili na nejbližší policejní stanici nebo státní zastupitelství.

Návod k použití a vysvětlivky

Diagram je tvořen dvěma druhy prvků. Prvním z nich jsou tzv. uzly (jak se jim říká v teorii grafů), což jsou objekty reprezentující zejména lidi, ale též často společnosti či firmy a v omezených případech též některé události (setkání či kauzy). Druhým prvkem jsou tzv. hrany, tedy linie spojující jednotlivé uzly a odpovídající velmi rozličným druhům vztahů mezi nimi existujících.

Linie existují ve dvou variantách – orientované a neorientované. Orientovaná linie je v zásadě šipka a naznačuje směr vztahu, jak je popsán vedle ní. Jiný význam orientace nemá – uzel, ke kterému směřují šipky, není významnější než uzel, od kterého šipky vedou, vždy záleží na individuálních typech vztahů. Neorientovaná linie je pak pouze úsečka naznačující vztah víceméně vyvážený. Často nacházíme vztahy komplikovanější (tzv. quid pro quo), kdy jsou dva uzly například dlouholetí přátelé a jeden uzel druhému přitom současně přiděluje státní zakázky – v takovém případě jejich vztah reprezentuje šipka a formulace dalších vztahů se snaží být taková, aby odpovídala směru šipky.

Každá linie má svůj popisek, jehož barva je totožná s barvou samotné linie. Popisek též většinou alespoň zhruba odpovídá směru a sklonu čáry, jeho umístění však může být poměrně různé – může se nacházet u jednoho z uzlů, nebo uprostřed linie, nad ní i pod ní. Ve změti může být poměrně obtížné některé popisky najít nebo přečíst, ale vždy by to mělo být možné. Samotné barvy linií pak až na pár výjimek specifické významy většinou nemají. Nejvýraznější výjimkou je červená, která přísluší pouze a jedině „justičním“ zásahům (od ministerského narušení interního vyšetřování přes podezřelé rozsudky až po omilostnění). Černá barva pak značí většinou nějakou jinou černotu a modrá státní zakázky a dotace, zde už však důslednost není 100%. Ostatní barvy jsou víceméně náhodné.

Uzly, tedy různobarevné obdélníčky propojené liniemi, představují širší spektrum objektů, a proto jejich barevné rozdělení význam má:

růžové – kauzy a setkání, která pro velký počet účastníků nebylo možné zachytit vazbou mezi každým jednotlivým prvkem.
fuchsiové – převážně státní podniky, ale též úřady a státní zakázky velkého významu a rozsahu
tmavě zelené – soukromé firmy (často privatizované státní podniky), jejichž vlastnická struktura je buď složitější (více vlastníků a beneficientů), nebo velmi často zcela neprůhledná (akcie na doručitele, společnosti registrované v daňových rájích, nejčastěji na Kypru, atd.); mnoho soukromých firem není zachyceno a reprezentují je jejich hlavní vlastníci, tedy osoby (u nich je firma často připsána v popisce).
světle modré – osoby bez stranické příslušnosti
tmavě modré – členové ODS
azurové – členové VV
červenomodré – členové TOP 09
oranžové – členové ČSSD
žluté – členové KDU-ČSL
světle zelený – Martin Bursík

Barvy jsou zejména u osob spíše orientačního charakteru, protože stranická příslušnost se v ČR mění jako jarní počasí. Spíše než cokoliv jiného tak barvy reprezentují určitou další rovinu vztahů, které třeba nejsou zachyceny (naznačit kdo s kým více peče, protože je momentálně v téže straně). Poctivý čtenář také najde některé zdánlivé rozpory. Proč je například Jiří Paroubek oranžový, ačkoliv se stal generalissimem uskupení LEV 21, zatímco Václav Klaus, zakladatel ODS, má bezpartijně světle modrou? Obarvení proběhlo hlavně podle posledního období aktivity.

Nesmírně důležitým barevným indikátorem uzlů je však jejich rámeček. Některé z uzlů jsou totiž zvýrazněny tlustým růžovým okrajem, který signalizuje, že jde o státní zaměstnance (ať už politiky, vysoké úředníky, soudce nebo jiné). Jejich identifikace je důležitá, neboť právě oni celý systém korupce umožňují, legitimizují a chrání. Současně si je třeba uvědomit, že pokud tuneluje soukromník, je to stále „jen“ krádež (podvod, korupce atd.), avšak v případě vysokého představitele veřejné moci, zejména voleného či funkcionáře v justici, může takové jednání hraničit až s vlastizradou.

Centralita, hierarchie a reifikace

Při pohledu na schéma je třeba položit si otázku, co vlastně ve skutečnosti znamená. Jde skutečně o jednu partu? A kdo to celé ovládá? Odpovědi na tyto otázky nejsou ani jednoduché, ani jednoznačné, protože do skutečného zákulisí vidíme jen velmi málo a máme možnost pozorovat pouze jeho vnější projevy a z nich dovozovat, co se dá.

Odpověď na otázku „jedné party“ by zřejmě měla znít „ano i ne“. Jde především o množinu individuí, která mají své vlastní zájmy. Jejich vzájemným naplňováním vznikají zájmové vazby (reprezentované v diagramu hranami/liniemi popsanými výše). Pořád však jde především o vazby binárního charakteru či jejich složitější varianty (pokud má na věci zájem více lidí) a představa, že se všechny prvky diagramu znají, či snad dokonce vzájemně vědí o všech svých rejdech, je iluzorní. Ani obrácená představa, tedy že jde o několik víceméně vzájemně nezávislých uskupení, není přesná, jak ostatně napovídá obrovské množství vztahů a rozsáhlá propojenost i zdánlivě nesouvisejících uzlů.

Mnohem přesnější popisnou koncepcí se tak zdá být spíše síť s určitým funkčním či teritoriálním rozdělením – tady je Krakonošovo; tady je Trautenberkovo; tady dostaneš teplé a dobře placené místečko; tenhle umí obstarat levně luxusní obecní byt; my to jistíme přes justici. Jinak je pole volné a uvnitř sítě se vzájemně vynucuje velmi málo – uzly a jejich uskupení spolu dle libosti a potřeby porůznu úzce spolupracují, i čile soupeří, a to jak viditelně (politické strany), tak skrytě (absurdní situace s dvěma tunelářskými gangy na Ministerstvu obrany).

S tím souvisí otázka hierarchie celé sítě. U takového uskupení, kde jede ve výsledku každý sám za sebe, není možné hledat typickou pyramidovou organizační strukturu a představa, že důležitost vychází z nějaké institucionalizované autority („já jsem premiér a nejvyšší ústavní činitel, takže tomu celému šéfuju“), je hluboce naivní. Váhu (a tedy důležitost) v síti reprezentují vztahy, které má uzel s ostatními prvky sítě, ale též vztahy, které je schopen pro ně realizovat. Důležitost tak plyne na jedné straně z možností, které uzel má, a na straně druhé z toho, kdo je jeho tributářem (tedy kdo co komu dluží a kdo co na koho ví). Proto nelze ani určit hlavu celé sítě – někoho, „kdo to celé řídí“, či někoho, „koho když odstraníme, tak se to celé zhroutí“. Samozřejmě pokud sledujeme politické dění, vidíme, komu se i veřejně vzdává povinná úcta a kdo je navzdory své funkci spíše pro smích. S analýzou významnosti uzlů také pomohou i čistě matematické metody (teorie grafu), které umožňují přiřadit na základě určitých kritérií váhu jednotlivým uzlům a ukázat, kdo požívá určité „vyšší seniority“. Pokud tedy chceme v síti vidět nějakou nejvyšší figuru, její role je (krom běžných funkcí plynoucích z postavení a vlivu) nanejvýš smírčí a vyjednávací (utišení bouřlivé situace v rozhádané vládní koalici, dojednání „správného“ řešení pro převzetí vytunelovaného polostátního podniku,...).

Justiční mafie

Diagram mapuje především korupční a klientelistické vztahy českých politiků, skrze které odchází podle odhadů ročně zhruba 100 miliard korun[2] z veřejných rozpočtů i z evropských fondů. Srovnatelnou závažnost lze připisovat i rozsáhlým vazbám představitelů veřejné moci přímo na temnou sféru organizovaného zločinu nejhrubšího zrna. Nejnebezpečnější zachycenou sférou však je bezpochyby tzv. „justiční mafie“ zastoupená především (ale nejenom) lidmi kolem známé aféry na plzeňské právnické fakultě.

Jakkoliv je tunelování veřejných i evropských rozpočtů volenými představiteli země závažným problémem jak principiálně, tak pragmaticky, a jakkoliv znepokojivě působí i jejich spojení na obchod s drogami, bílým masem a námezdnými vraždami, tak napadení justice beprostředně ohrožuje samotný demokratický charakter našeho státu. Tunelář i vrah jsou pojmově zločinci, které lze za normálních okolností poslat za mříže. Napojení na justici však dává zločincům moc stejnou, jako mají ti, kteří je mají stíhat (ne-li větší), a zločinci tak fakticky získávají nepostižitelnost.

Vazby mezi organizovaným zločinem a policií jsou dobře zdokumentovány v případech Berdychova a Mrázkova gangu. Kauza Drobil či případ Mostecké uhelné pak ukazují na konkrétní osoby na státních zastupitelstvích, která jsou dalším stupněm v trestním řízení – není-li žalobce, není soudce. Soudce Nejvyššího soudu Pavel Kučera pak ve své závěrečné řeči[3] bezostyšně rozkrývá své vlastní angažmá v ovlivňování několika klíčových případů a tyto skandální zásahy považuje za zcela běžnou praxi. Pokud „žádoucího“ výsledku nedosáhnou ani všechny instance soudní, speciálními pravomocemi je vybaven i ministr spravedlnosti, který může obnovit soudní řízení, či předat věc do jiného státu. Tak se stalo například v kauze katarského prince, kde takto jednal Pavel Němec. Nejvyšší instanci pak tvoří úřad prezidenta republiky a jeho pravomoc udělení milosti bez udání důvodu. Václav Klaus tohoto institutu využil již mnohokrát a propustil tak na svobodu (vesměs „z humanitárních důvodů“) řadu podvodníků a tunelářů (například 4 členy skupiny mafiána Mrázka). Prezident také navrhuje soudce vysokoinstančních soudů.

Velmi zvláštní světlo vrhá na Klausovy vazby k justici především seznam jeho právních a legislativních poradců,[4] na němž nalezneme hlavní aktéry plzeňské aféry (Kindl, Zachariáš), soudce s napojením na Berkův gang (Sovák, Sváček), kárně žalovaného soudce, který notoricky ovlivňuje významné kauzy (Bureš), a advokáty s přímým napojením na přední lobbisty či prošetřované kvůli nestandardním zakázkám velkého rozsahu na několika ministerstvech (Jindra, Kříž, Muzikář, Souček).

Kdo chybí aneb problém užitečného blba

Bližší průzkum diagramu ve spojení s trochou paměti nevyhnutelně vede k odhalení, že v diagramu chybí některé osoby a jejich kauzy, které by tam ten nebo onen z nás očekával. Z poslední doby lze např. jmenovat kauzu Promopro a jejího hlavního představitele Alexandra Vondru (nechť poslouží jako příklad za všechny). Bližší průzkum takových kauz však vede ke zjištění, že v nich důležitou úlohu hraje nějaký idiot. Jeho hlavní vlastností je, že vesměs moc nerozumí skutečnému významu okolního dění, a dále oplývá větší či menší mírou kontrolovatelnosti.

Kauza Promopro slouží jako typický příklad působení jednoho takového blba. Podrobnější pohled totiž odhaluje zejména fakt, že v kauze se nejspíš mnohem více peněz vyházelo z okna za některá nesmyslně extravagantní opatření (což mimochodem přiznal sám ministr Vondra,[5] byť si to zřejmě neuvědomil), aniž by z nich vlastně měl kdokoliv nějaký finanční zisk, než kolik se vedle toho protunelovalo (což ministra nezbavuje odpovědnosti ani morálního imperativu přinejmenším složit mandát).

Druhou část skupiny nepřítomných tvoří individuální akce. Ne každá černota v této zemi musí mít za sebou některého z úzké skupiny uvedených garantů, závažnou trestnou činnost a hospodářskou kriminalitu zvládne přeci jen páchat kdekdo.

Důsledkem nezbytného omezení rozsahu diagramu je pak pochopitelně i úroveň rozlišení. Diagram už nyní tvoří téměř tři stovky uzlů, mezi nimiž existuje více než dvojnásobek vztahů. Nelze tak zachytit například komunální úroveň (výjimkou je Praha, kde to fakt stojí za to a točí se tam velké prachy – mimopražští ať se prosím neurážejí, že na ně opět všichni kašlou, útěchou jim navíc budiž, že velké množství zachycených národních velikánů má moravské a slezské kořeny), a to jak z důvodů prostorových, tak z důvodů dostupných informací. Čtenář, kterému v diagramu chybí jeho oblíbený politik, nechť si vytvoří diagram vlastní a hlavně ať se s ním nezapomene podělit s veřejností.

Jaká barva v diagramu zcela chybí?

Člověk nemusí být nijak zvlášť pozorný, aby si všiml, že v diagramu zdánlivě chybí ještě někdo další. A jestli v tom není nějaká čertovina, že chybí zrovna tihle. Ano – barevnou kompozici díla narušuje absence jakýchkoliv výrazně rudých obdélníčků. Vzhledem k tomu, že to, co autor vynechal, bývá někdy důležitější než to, co řekl (zejména v české politice), je vhodné si tento jev více rozebrat. V diagramu není jediný červený uzel – s příslušností ke KSČM. Dotyčná strana sice existuje v parlamentu, ale posledních 20 letech se neúčastnila vlády, těžko tedy může tvořit součást této sítě, protože její vliv je v důsledku zanedbatelný a výraznějšího angažmá se KSČM dostalo pouze při volbě Václava Klause prezidentem. Další důvody její absence byly popsány o kapitolu výše – komunální úroveň překračuje hranice tohoto diagramu.

Současně se nelze domnívat, že by přístup KSČM ve vládě byl nějak výrazně odlišný od přístupu ostatních stran. Dokázali to například Jiří Dolejš a Čeněk Milota (místopředsedové Strany, Dolejš zůstává dosud poslancem), když byli ochotni přijmout fingovaný milionový úplatek za změnu loterijního zákona, a dokonce popsali mechanismus, jak se takové věci běžně dělají (obdobně selhal v téže věci bývalý křesťanský demokrat a toho času poslanec TOP 09 Ladislav Šustr, který dnes dělá poradce poslankyni Jaroslavě Schejbalové též z TOP 09...).

A konečně – je třeba si uvědomit výše zmíněnou premisu o orientační povaze barev v diagramu. To, že se v něm nenacházejí žádné rudé uzly, neznamená v žádném případě, že tam nejsou žádní komunisté. Jsou. A je jich hodně. Mimo standardních řadových členů KSČ lze najít několik bývalých vysokých funkcionářů, a dokonce členů ÚV KSČ. Diagram dále zaplňují početní estébáci, ať už hrdě se tímto titulem honosící do dnešních dnů, nebo justiční mafií vyškrtnutí ze seznamů, a ruku v ruce s nimi i někteří právníci z posledních předrevolučních politických procesů. Komu se to zdá stále málo, nechť hledá komunisty věrné z nejvěrnějších, tedy předlistopadové pracovníky zahraničního obchodu, z nichž se po převratu rekrutovali nejdravější privatizační žraloci. Rudou partu uzavírá generace nejmladší, celá legie oddaných svazáků, kteří pilně budovali své postavení těšíce se na post, který jim matička Strana měla v budoucnosti zajistit (což se zřejmě navzdory převratu stalo, protože ze svazáků pochází množství tzv. profesionálních politiků, tedy lidí, kteří nikdy nevykonávali žádné zaměstnání). A nelze zapomenout ani na vybrané předlistopadové lidovce, kteří do strany Národní fronty pochopitelně „nevstoupili kvůli kariéře“, nýbrž proto, aby „demonstrovali, že mají jiný názor než marxistický“, a do disentu tak nevstoupili proto, „že tam bylo příliš mnoho marxistů“.[6] Na téže lodi se s nimi houpou i předlistopadoví nestraníci, kteří požívali zázračných výhod v podobě dlouhodobých studijních pobytů na prohnilém Západě, protože rudou knížku rozvědčík StB nebo agent KGB pochopitelně nepotřebuje.

Místopřísežné prohlášení

Autor tohoto pamfletu na závěr prohlašuje, že není členem žádného spiknutí pravdy a lásky. Stejně tak není komunistou ani ultranacionalistou, nehlásí se k žádné politické straně jakož ani náboženskému vyznání. Ke spáchání tohoto listu jej nevedla žádná politická objednávka ani finanční, mocenské či jakékoliv jiné přísliby od kohokoliv vně či uvnitř tohoto grafu. Autor není členem žádných tajných služeb ani agentem cizích mocností, vesmírných lidí nebo ještěrů z temných dimenzí, kteří chtějí ovládnout vesmír (fakt chtějí!). Autor není ani Petr Cibulka.