Rozkrývání vlastníků firem: netransparentně a chaoticky

12. 4. 2016


Společným jmenovatelem většiny závažných kauz (např. IZIP, Amun.Re, Opencard či Čapí hnízdo) je dlouhodobě neřešená anonymita příjemců veřejných prostředků. Zdálo by se, že česká vláda konečně přijde s řešením po tom, co ji k tomu donutila evropská směrnice. Bohužel 21. března 2016 schválila znění novely zákona proti praní špinavých peněz, která nejenom tento problém neřeší, ale je pravděpodobně dokonce v rozporu s touto evropskou směrnicí. Na Slovensku přitom první zveřejňování skutečných příjemců veřejných peněz bylo zahájeno[1] (ačkoliv s různými nedostatky) a nová slovenská koalice sdělila, že její prioritou bude prosazení účinného zákona umožňující rozkrytí vlastnických struktur společností. Když je to možné na Slovensku, proč ne i v Česku?

K předloženému návrhu znění zákona proti praní špinavých peněz, které zavádí takzvaný rejstřík konečných vlastníků, představujeme tři zásadní připomínky.

První z nich je možný rozpor s evropskou směrnicí. Evropská směrnice zdůrazňuje, že informace v rejstříku konečných vlastníků musí být „adekvátní, přesné a současné[2] a dále uvádí: „Potřeba přesných a aktuálních informací o skutečném majiteli je klíčovým faktorem při sledování pachatelů trestných činů.[3] Předložený návrh ovšem toto prakticky neumožní, neboť údaje v rejstříku nebudou podléhat systematické kontrole ze strany státu a nebude tak zaručena jejich věrohodnost. Krom toho kvůli neveřejnosti rejstříku předložený návrh zamezuje i jakékoliv veřejné kontrole, neboť upírá právo občanům či organizacím s oprávněným zájmem do tohoto rejstříku nahlédnout, což je v rozporu s požadavky evropské směrnice. Krom toho trestuhodně rezignuje na využití možnosti učinit rejstřík zcela veřejný, což evropská směrnice umožňuje. Veřejnost rejstříku by eliminovala administrativní náklady pro stát a vyřešila většinu problému s obcházením pravidel.

Za druhé navržená novela dále vyvolává vážné obavy o to, zda podezřelé společnosti budou vůbec informace o skutečných konečných vlastnících do rejstříku dodávat. Dohledový systém je nastaven zbytečně komplikovaně a neúčinně analogicky jako u dohledu zveřejňování účetních závěrek společnosti v obchodním rejstříku, kdy 60 % - 70 % českých společností porušuje zákon[4] a účetní závěrky v předepsané podobě nezveřejňuje. Předložené znění zákona dále neumožňuje zveřejnit v rejstříku identitu skutečného konečného vlastníka, který má menší než 25% akcionářský podíl. Ve výsledku ovšem mohou vznikat situace, kdy společnosti nebudou zveřejňovat své vlastníky s odůvodněním, že žádný z nich nepřekročil 25% podíl. Kromě toho například 10 % vlastník může mít i 90 % zisku na základě dohody akcionářů, která nemusí být dostupná ani orgánům činným v trestním řízení. Tomuto obcházení zákona lze zamezit při nastavení minimálního akcionářského podílu pro dokládání vlastníků ve výši 5 %.

Třetí připomínkou je vznik přehlceného a chaotického prostředí. Vládou schválené znění zbytečně administrativně zatíží rejstříkové soudy, které by měly neveřejný rejstřík spravovat a vydávat k němu přístupy. Fungování rejstříku musí být naopak nastaveno jednoduše a efektivně. Vzniknou navíc nepřehledné situace, kdy na jedné straně společnosti s ručením omezeným budou mít povinnost veřejně zpřístupnit své přímé a často konečné vlastníky v obchodním rejstříku a na straně druhé tytéž informace o vlastnících by měly být veřejně nedostupné v rejstříku konečných vlastníků. Dokládání konečných vlastníků musí být proto sjednoceno a dovedeno do jednoduché, efektivní a především účinné podoby.

Janusz Konieczny - Nadační fond proti korupci        

janusz.konieczny@nfpk.cz, 604 270 132 

Jiří Skuhrovec – EconLab z.s.

jiri.skuhrovec@econlab.cz, 602 693 748

Petra Hanušová-Adolfová – Lexperanto   

petra.adolfova@lexperanto.cz, 608 018 485   

Michal Voda – Centrum nezávislé investigace

MichalVoda@seznam.cz, 777 022 577