Poslední parády

Rodinu pana Hlobílka připravil zločinný socialismus o veškerý majetek velké hodnoty, statek, půdu, apod. Po desetiletí soudních jednání v demokracii, spravedlivý soud dospěl k rozhodnutí odškodnit jej dvěma stovkami českých korun. Paráda.

Místo spravedlnosti urážka. Zřejmě tady někde končí výkřiky: spravedlnost, právo, demokracie, národ, vlastenectví, doplňte si dle libosti.

Většina lidí se falešně domnívá, že se jich to netýká. Týká. Dozvěděli se tak cenu nejdůležitějších hodnot a díky tomu vědí, s čím případně mohou počítat.

Někoho dokonce může vědomí vlastní bezcennosti v našem prádelním (neplést s právním) státě znervózňovat. Podporuje totiž nepříjemnou domněnku, že stát není náš, protože na nás kašle. A pak žasne, že mu nechceme platit daně, bojovat za něj, volit politiky do jeho správy.

Kdysi jsem četl, jak rozdílnou hodnotu má u soudu život Američana proti nepoměrně levnějšímu životu Inda. Dvěma stovkami jsme se dostali za ty nejlevnější. Podle našich norem, prádelního řádu a jiných předpisů. Paráda.

Nebo možná podle posudku soudního znalce. Ti jsou dalším výkřikem sezóny. Jeden posudek vyvrací druhý posudek, takže si lze objednat jakýkoli posudek na cokoli podle přání zákazníka. Jako bychom si vrazili trh někam, kam vůbec nepatří. Důsledkem je, že znalec není považován za znalce, ale za podvodníka v oboru, ve kterém říká, že ho zná. Paráda

A president jede do Ruska, na dáču, k pidicarovi. Prý za odměnu. Paráda. Ještě do předloňska jsme patřili k Západu. Paráda

Možná ty dvě stovky panu Hlobílkovi mají největší hodnotu v tom, že dávají signál, že se už zase vracíme na svůj Východ. Šťastnou cestu. Jídlo s sebou! Paráda!