Sliby jako byznys
Těžko v téhle zemi i leckde jinde najdete lepší byznys, než je politika. A tím teď nemyslím korupci ani možnost být první u všeho, z čeho kynou nějaké peníze. Začíná to už volbami, kde systém plateb od státu za získané hlasy preferuje volební podnikání jako málokteré jiné. Když není silné téma, stačí něco slíbit. Pamatuji, jak mi jeden známý z Texasu líčil jedinou situaci, kdy jejich lokální televize zavadila o naši republiku – zhruba před devíti lety, po krajských volbách, kdy sociální demokracie zválcovala soupeře zrušením poplatku za návštěvu u lékaře. Vyšli jsme z toho jako země, kde se dají vyhrát volby kvůli třiceti korunám. Tehdy zhruba jeden dolar.
Může jeden dolar rozhodnout volby? Může. A dnes, kdy máme silná témata, která snesou libovolnou dávku demagogie a populismu, jde lovit voliče ještě snáz. Stačí třeba polepit vesnice plakáty, že zakážeme implementaci islámského práva do našeho systému, i když se nic takového nechystá. Náklady v tomto případě odhaduji na třicet miliónů, výnos v podobě státního příspěvku stovky procent – zhruba sto šedesát miliónů. Který podnikatel produkující něco reálného tohle má.
Tradiční politické strany – s výjimkou komunistů a sociálních demokratů s jejich finančním polštářem z minulosti – jsou na tom ovšem hůř. Pokud skutečně pracují (mají reálný program, platí odborníky atd.), už sám provoz je stojí víc peněz. A pak ještě musejí konkurovat týpkům se strategií „slib nic nestojí“. Ke stejným nákladům na plakáty musí navíc přičíst náklady na to, aby k voličům doputovaly v dostatečné míře i reálné informace. Proto nemám nic proti jejich sponzoringu.
Bohužel – tyto strany se dostatečné finanční podpory hned tak nedočkají. Kdo za to může? Například autoři podobných článků, jako ten, co vyšel nedávno v týdeníku Euro. „Frontální útok miliardářů: zítra si vás koupíme.“ Titulek navozoval pocit spiknutí a stejnou cestou šel autor ve svém referování o sponzorech prezidentských kandidátů a politických stran.
Díky podpoře bývalého předsedy Akademie věd Jiřího Drahoše jsem se mezi uvedenými donátory ocitl i já. Stejně jako jiní jmenovaní, které osobně znám, si nehodlám nikoho kupovat, jen chci na Hradě důstojnou reprezentaci. Takže mě tahle interpretace přirozeně naštvala. Na riziko, že bude vláčen v médiích, jsem upozornil i známého, který mě žádal o radu. S podnikáním je na tom podobně (nepotřebuje si nikoho kupovat, funguje globálně a nezávisle na dotacích či veřejných zakázkách), ale to by mu nepomohlo.
Pro úplnost, já osobně kromě různé charity nebo vědy sponzoruji leccos. Pokud jde o politiku, podporoval jsem i nezávislé aktivisty, kteří se významně angažovali při tvorbě nového zákona o financování politických stran. A jedním z hlavních cílů bylo právě „zastropování“ rozpočtů na volební kampaně a omezení příspěvků od jednoho dárce.
Ideál, k němuž měl nový zákon umožnit cestu, je jasný. Žádnou politickou stranu by neměl zakládat a financovat jediný člověk, především kvůli střetu zájmů – politika má k byznysu nebezpečně blízko. Strany by v optimálním případě měla podporovat široká vrstva voličů, kterým je ten či onen politický program blízký.
Bohužel se to moc neděje. A co hůř, klesne i podpora od těch majetnějších. Když přispěje Jiřímu Drahošovi sto tisíci korunami jeho bývalá kolegyně Helena Illnerová, toho si nikdo nevšimne (nezní to dost konspirativně), natož aby to ocenil. Když ale (v poměru mnohem menším zlomkem svého majetku) podpoří Drahoše miliardář, hned je z něj sprostý podezřelý. Máme to zapotřebí?
Jak víme, třeba majitel Jablotronu Dalibor Dědek už se poučil. Tlak, ve kterém se ocitl a zasahoval mu až do jeho firmy, ho donutil vystřízlivět a stáhl se do pozadí. Další podnikatel – ten, který mi telefonoval – si podporu rozmyslel úplně. Ani já asi žádnou politickou stranu nepodpořím. Nemám zájem vystavovat se donekonečna útokům lidí, kteří si snahu pomoci sympatickým politikům vykládají jako pokus všechno si koupit. Články, jako byl ten v Euru, tuhle náladu ve společnosti jen přiživují. Kdy se to změní? Těžko říct, jestli vůbec.
