Ubránit se přílivu špinavých peněz

Oslavné a připomínkové akce konce komunistického režimu jsou plné paradoxů stejně jako celých třicet let polistopadového vývoje. Nejvlivnější postava na české exekutorské scéně Robert Runták oslaví 17. listopadu otevřením soukromé galerie a kulturního centra Telegraph v Olomouci. Do budovy bývalé továrny na telefony a telegrafy přemístil sbírku umění, kterou nakoupil za peníze vydělané za léta působení v čele největšího českého exekutorského úřadu v Přerově. Ten v současnosti vede exekuce proti asi 200 tisícům lidí. Runtákovu kariéru popsala Apolena Rychlíková na stránkách Alarmu v textu publikovaném před komunálními volbami, ve kterých Robert Runták kandidoval za hnutí spOLečně. Olomoucký podnikatel je považován za jednoho z architektů a nejdůležitějších lobbistů exekučního systému, který do dluhové spirály vtáhl skoro 900 tisíc lidí včetně 3500 dětí.

Majetek nabytý predátorským vymáháním dluhů podobně jak nechvalně známý privatizační umělec Petr Pudil dnes investuje do nákupů uměleckých děl a dobročinných nadací. Patří mezi hlavní dárce Nadačního fondu Univerzity Palackého a podporuje divadlo Tramtárie. Runtákovo hnutí spOLečně získalo v podzimních volbách skoro šest procent hlasů a obsadilo tři křesla v olomouckém zastupitelstvu. Šéf exekutorského úřadu a zakladatel hnutí sice zvolen nebyl, ale přesto se stal předsedou kulturní komise. Dostal se tak do čela poradního orgánu Rady města, který jí předkládá návrhy na poskytnutí finančních příspěvků na kulturu. Robert Runták pokračuje na postu ředitele největšího exekutorského úřadu, má tři členy jeho hnutí v zastupitelstvu a podílí se na rozhodování o kulturních grantech ve městě, ve kterém buduje soukromé kulturní centrum a galerii. Olomoucký podnikatel je také členem Bohemian Heritage Fund a komise londýnské galerie Tate Modern pro Rusko a východní Evropu, která slouží jako poradní orgán pro výběr děl, které galerie zařazuje do sbírky.

Podpora i zakládání dobročinných nadací, budování soukromých galerií a rozsáhlých sbírek je jedním z nejrozšířenějších způsobů, jakým se bohatí lidé vyhýbají placení daní. Umožňují jim přímo rozhodnout o tom, za co budou peníze utraceny, namísto toho, aby o tom rozhodovali demokraticky zvolení představitelé státu. Investice do kulturních projektů a umění také přispívají k čištění jména, na kterém utkvěly stopy bezskrupulózního hromadění majetku na úkor druhých. „Jestli je na Runtákově případu něco ještě smutnějšího než naprostá absence sebereflexe, je to selektivní slepota všech, kteří si díky jeho penězům realizují své projekty – politické, občanské, aktivistické nebo kulturní – a ani v náznaku nepřemýšlejí o tom, co všechno tím legitimizují,“ shrnula Apolena Rychlíková důležité téma, které by se mělo otevřeně diskutovat nejen na kulturní scéně.

Je třeba zdůraznit sociální a politické rozměry mecenášství a přílivu soukromých peněz na uměleckou scénu. Mezi umělci a umělkyněmi najdeme řadu lidí, kteří se potýkají s příjmovou chudobou, někteří z nich čelí také zadlužení a exekucím. Neplacená práce je v tomto prostředí standardem, který se trvale nedaří prolomit. Galerie například stále celkem běžně počítají s tím, že umělci vystaví svá díla bez nároku na důstojný honorář. Při finančním plánování a podávání žádostí o granty se často s odměnou pro umělce nepočítá vůbec, nebo až na posledním místě.
Do tohoto prostředí definovaného nedostatkem zdrojů a velkou konkurencí vstupují sběratelé a mecenáši jako Petr Pudil a Robert Runták s volnými desítkami až stovkami milionů korun. Nakupují umělecká díla a nabízí pracovní pozice v nově vznikajících institucích, dotují rezidenční pobyty, budují osobní i mocenské vazby. Národní galerie i další veřejné instituce se přitom potýkají se závažnými problémy, celkovou finanční i personální nestabilitou, která se zákonitě přenáší do celé umělecké scény. Pokud tyto instituce rezignují na nákup děl od žijících tvůrců a neposkytují důstojné pracovní podmínky, pak se nemůžeme divit, že se tvůrci a další kulturní pracovníci obrací s nadějí k soukromým galeristům a investorům. Bohužel tím přispívají k legitimizaci jejich sociálně rozkladného působení, hromadění majetku a moci, který nakonec vede k oligarchizaci a chudnutí společnosti. Nezanedbatelným možným dopadem je také ještě výraznější prohloubení sociální propasti mezi tvůrci a tvůrkyněmi nebo kurátory a kurátorkami, kteří nechtějí řešit původ peněz a důsledky podnikání mecenášů a těmi, kteří se na tomto systému odmítnou podílet.
To, co dnes mezi pracovníky v kultuře a umění chybí nejvíce (podobně jako v dalších sektorech ekonomiky), je ale pravý opak - vzájemná solidarita, schopnost organizovat se a aktivně hájit svoje zájmy. K prekarizaci a nestabilitě nejvíce přispívá právě individualizované vyjednávání pracovních podmínek a chybějící obecně platné standardy. Debata o soukromých financích v kultuře nesmí být oddělená od úvah o sociálních podmínkách a praktických možnostech jejich zlepšení. Účinnou obranou proti přílivu peněz pocházejících z vytunelovaných podniků nebo kapes dlužníků je zakládání odborů, které musí sloužit ke zlepšování materiálních a sociálních podmínek lidí na umělecké a kulturní scéně. Mohou se také lépe stavět proti dalšímu rozkládání veřejných institucí jako je Národní galerie nebo formovat dotační politiku Ministerstva kultury.

Václav Drozd pracoval jako redaktor internetového deníku Alarm, dnes působí jako odborový organizátor a pomáhá zlepšovat pracovní podmínky zaměstnancům