Vyčkávání změnu nepřinese
Ještě nikdy od sametové revoluce jsem kolem sebe nevnímal tak silnou poraženeckou náladu jako v poslední době. Musel jsem také odpovídat na pár ironických dotazů. Lidé, kteří vědí, že jsem ve dvou předchozích prezidentských volbách podporoval nejprve Karla Schwarzenberga a poté Jiřího Drahoše, chtěli vědět, jestli jsem někdy finančně přispěl i někomu, kdo vyhrál. Chtěli mne přimět k zamyšlení, jestli zbytečně nevyhazuji peníze chozením do předem prohraných bitev.
Když se tedy zamyslím, situace v posledních měsících samozřejmě nevypadá nijak vesele. Na jedné straně je vidět pevná jednota Babiše, Okamury, komunistů a pohrobků z řad sociální demokracie, plus vzájemná podpora Zemana a Klause. Na druhé straně mne zase rmoutí roztříštěnost jejich oponentů.
Někdo se možná diví, co vlastně dnes spojuje Zemana a Klause. Byl to přece Zeman, který dobu Václava Klause nazval dobou spálené země. A v nedávném inauguračním projevu opět připomněl jako symbol celé této éry Viktora Koženého. Někteří spojují Zemana a Klause s vysvětlením, že jsou oba ruskými agenty. Na podobné konspirační teorie nevěřím a vysvětlení je podle mne velice prozaické: oba pány spojuje komplex lokálních politiků, kteří byli přesvědčení o svém světovém významu a dnes se cítí zneuznaní. Nejde jen o komplex z Václava Havla, který jako jediný z polistopadových prezidentů svým významem přesáhl hranice české kotliny, ale vůbec o komplex z mnoha dalších lidí, kteří v zahraničí dosáhli úspěchu. Odtud také pramení odpor výše jmenovaných k Evropské unii, jejichž politici je dle jejich mínění nikdy dostatečně neocenili. Proto ono poklonkování Putinovi nebo čínským komunistům. Těsně po revoluci jsem žil v Brně a zažil velkou vlnu moravského národovectví s odporem k Praze. Velice se podobala současnému českému národovectví s odporem k Bruselu. I hlavní postavy se podobají. Rozdíly plynou z jediného: čím menší píseček, tím menší konkurence při vládnutí.
Když jsem byl v roce 2005 požádán o první velký rozhovor, novinář, který mě zpovídal, nakonec vybral pro titulek moji větu „V Čechách se zázrak nestane“. Už tehdy jsem nebyl nějaký velký optimista. Přesto si myslím, že není nutné balit kufry a stěhovat se do lepších končin. Pořád stojí za to bojovat a špatné časy překonat. Veřejnost naštěstí není tak apatická, jak si někteří politici myslí. Výmluvně to dokázala reakce, která zmařila pokus instalovat do důležité parlamentní funkce „komunistickou mlátičku“.
Co bychom dnes měli mít na paměti? „Fenomén Babiš“ je výsledkem smutně proslulé opoziční smlouvy Zemana s Klausem. Právě ta vytvořila silné korupční prostředí a zdiskreditovala demokracii jako takovou. Bohužel – ubývá nezávislých sdělovacích prostředků, které by mohly a měly takové souvislosti připomínat. A ty, které zbývají, jsou ve velkém ohrožení. Nejen z politických, také z ekonomických důvodů.
Pokud mohu něco říci za podnikatele, k nimž se počítám, od výše jmenovaných lokálních zakomplexovaných politiků se v mnohém lišíme. Například i tím, že hodně z nás obstojí v konkurenci i na evropských a světových trzích. To neznamená, že bychom měli vstoupit do politiky, o riziku přímého zapojení už jsem na těchto stránkách jednou psal. Považuji však za velmi potřebné finančně podporovat protikorupční aktivity, nezávislá média a v neposlední řadě i výchovu dětí a mladých lidí k demokracii a jejím hodnotám.
Věnovat peníze přímo „na politiku“ je samozřejmě složitější. Bez ohledu na ironické poznámky okolí však hodlám pokračovat. Samozřejmě – neschopnost demokratické opozice táhnout za jeden provaz mi vadí. S nelibostí také vnímám, že ve většině dnešních opozičních stran mají stále velký vliv veteráni s břemenem problematické minulosti. Je mi jasné, že starého psa novým kouskům nenaučíš a podporovat roztříštěnost nemá smysl. Proto spíš uvažuji o přímé podpoře jednotlivých politiků typu Rakušana nebo Farského, schopných lidí s potenciálem sjednocovat. Žádná politická strana jako celek ode mne bianco šek nedostane.
