Lenka Franková: Práskač nebo hrdina?
Pondělní glosa
Minulý rok zhruba touto dobou jsme v občanském sdružení Oživení společně s kolegyní seděly nad metodikou k plánované analýze ochrany oznamovatelů v zemích Visegrádské čtyřky a Estonska. Že zmiňované státy více či méně žádnou funkční legislativu ochrany oznamovatelů nemají, jsme věděly (ostatně analýzy legislativního rámce to opakovaně potvrzují). Takže analyzovat „žádnou legislativu“ nebudeme. Chtěly jsme místo toho přijít s konkrétními legislativními doporučeními.
Jenže, jak napsat analýzu o lidech, jejichž potřeby vůbec neznáme? Kdo tito lidé jsou? Mluvil s nimi někdo o tom, jak oznámení učinili, pokud ano, co nebo kdo selhal, kdo jim poskytl ochranu apod.?
Oslovily jsme proto ve všech zmíněných státech dohromady 40 oznamovatelů a položily jim v rozhovoru sadu zhruba 30 otázek týkající se podrobností oznámení na pracovišti i mimo něj, případné odvety, možné ochrany jakož i spolupráce s médii a dalšími subjekty. Oznamovatelé byli vybíráni dle šesti kategorií zahrnující jak veřejný, tak soukromý sektor, aby bylo pokryto co nejširší spektrum potencionálních oznamovatelů a bylo možno sledovat případné rozdíly.
Jakkoliv jsme očekávali, že analýza poukáže na řadu problémů, hlavní zjištění byla poměrně závažná:
Obsahem oznámení bylo nejčastěji nezákonné jednání na pracovišti. Všichni oznamovatelé chtěli nejprve oznámení řešit interně, z toho třetina oznamovatelů se obracela v rámci pracoviště na více míst. Obraceli se většinou na nadřízeného či nadřízený orgán, jak ostatně často ukládaly interní předpisy. Oznámení ale nejčastěji poukazovala na jednání právě těchto osob – zástupců vedení organizace. Proto se tři čtvrtiny oznamovatelů obracely na veřejné instituce a opakovaly podání oznámení tam.
Oznamovatelé využili postupně či souběžně většinu myslitelných metod a nástrojů k oznámení. Ti, kdo využili interní způsob oznámení (36), se zároveň obrátili i na externí instituce (74 %), a také zapojili do případu média (74 %) a/nebo nevládní organizace (49 %). Oznamovatelé obracející se na externí veřejné instituce (29) v drtivé většině (93 %) oslovili také média a zároveň nevládní organizace či další aktéry.
Všichni oznamovatelé kromě jediného případu čelili různým formám odvetných opatření. Polovina ze všech 40 oznamovatelů ztratila v souvislosti s oznámením své zaměstnání. V každém pátém případě se vyhazovy dotkly spolupracovníků či sympatizantů oznamovatele.
Polovina oznamovatelů byla přesvědčena, že nemá šanci podniknout jakékoliv kroky ke své obraně. Druhá polovina respondentů se rozhodla aktivně bránit proti odvetným opatřením, zpravidla prostřednictvím žalob či medializací případu.
Z těchto zjištění vyplývá, že Česká republika nutně potřebuje právní úpravu ochrany oznamovatelů nekalých jednání, která:
- definuje pojmy whistleblowing a oznamovatel,
- zavede efektivní interní a externí mechanismy oznámení,
- ustanoví instituci (či rozšíří pravomoc institucí typu veřejného ombudsmana), která bude za šetření případů zodpovídat, minimálně v rovině koordinace různých institucí a spolupráce s oznamovatelem v průběhu šetření,
- ochrání oznamovatele před různými odvetnými opatřeními a zavede systém kompenzací.
Současně je důležité, aby byli oznamovatelé prezentováni nikoliv výhradně jako hrdinové, neboť to nutně vede k chápání oznamovatelů jakožto několika vyvolených, veskrze výjimečných jedinců.
Odpověď na úvodní otázku je tedy trochu složitější. Lidé, kteří se rozhodli nezavírat oči před porušením pravidel, ať už těch právních nebo morálních, zasluhují pro své jednání v současné nelehké situaci nesporný obdiv. Zároveň je třeba veřejnost konfrontovat s faktem, že se jedná o obyčejné občany, kteří musí být příkladem nám všem.
Lenka Franková - spolupracovnice občanského sdružení Oživení. Spoluautorka publikace O nás s námi - Ochrana oznamovatelů (whistleblowerů) v české realitě a ve srovnání s dalšími zeměmi.
